Jak přežít v kouzelné zahradě

O literární zradě, trestu pro otrokyni a mé triumfální návštěvě líhně mini otroků

Mí drazí poddaní,

musím bohužel oznámit, že tento týden byl opět plný událostí, které by slabší povaha nesla jen s pomocí kapek na nervy a tří přikrývek. Já jsem to, jako vždy, unesl se svou vrozenou noblesou, klidem a přiměřeným pohrdáním.

Začněme tím nejzásadnějším. S mým laskavým svolením otrokyně dopsala další knihu. Ano, další. Opět beze mě nebyla schopna vytvořit nic, co by mělo hlavu, ocas a dostatečnou úroveň.

Přirozeně jsem proto provedl zběžnou redakční kontrolu a následně i detailní kontrolu kočkopisu, protože kdo jiný by měl dohlížet na kvalitu díla než jeho hlavní hvězda, múza a obecně nejdůležitější bytost celé domácnosti.

S hlubokým politováním jsem však zjistil, že tentokrát se mi do knihy plete nejen černobílá stíhačka, ale dokonce jsem mezi řádky zahlédl i to malé bílé s ušima dolů, které se už delší dobu tváří, že jednou převezme nadvládu nad domem.

Ano, mluvím o Knedlíkovi. Nepříjemná situace. Člověk otevře dílo, v němž očekává především sebe, a místo toho tam najde vedlejší obsazení, které se začíná nebezpečně roztahovat.

Z těchto důvodů jsem byl nucen učinit přísné, ale spravedlivé opatření. Otrokyni jsem zatrhl veškeré další psaní, dokud si svůj literární přešlap řádně neodpyká a nenapraví tuto ostudnou disproporci. Umění má mít řád. A ten řád začíná mnou.

Ani tím však týdenní pohoršení neskončilo.
Byl jsem totiž pod zcela průhlednou záminkou přemístěn do bedny. Už to samo o sobě považuji za krajně nevhodné zacházení s bytostí mého formátu. Jenže oni nezůstali u jedné bedny.

Tu první bednu nacpali ještě do další bedny s kolečky a v tom mě převezli do jakési lidské chovné stanice jménem školka.

Zpočátku jsem měl za to, že jde o neomalený pokus o únos. Nedůvěra byla na místě. Když někoho mé velikosti zavřete do přepravky, sotva můžete čekat okamžitou spolupráci.

Nakonec jsem ale uznal, že situace není zcela bezvýhodná.

Ukázalo se totiž, že v oné líhni mini otroků jsou jedinci, kteří se na mě dívali s náležitou úctou, obdivem a upřímným ohromením. Někteří si ze mě doslova sedli na zadek, což považuji za zcela přirozenou reakci na setkání s výjimečností.

Jelikož obdivu a potlesku není nikdy dost, rozhodl jsem se jim svou přítomnost velkoryse dopřát. Vše jsem prozkoumal, zkontroloval a důstojně odprezentoval svou dokonalost.
Cestu zpět jsem však odpustit nemohl.

Za to, že mě znovu nacpali do té odporné bedny a převezli domů, jsem s nimi dvě hodiny nekomunikoval. Bylo to bolestné. Pro ně. Hořce celou dobu plakali.

Tedy vnitřně. Navenek se snažili zachovat klid, ale já poznám lidské zoufalství i přes tenkou vrstvu předstírané statečnosti.

Takový byl můj týden. Dopsaná kniha, kterou bude nutné ještě ideologicky pročistit, pokus o oslabení mé hlavní role a slavnostní návštěva zařízení pro výchovu budoucích obdivovatelů.

Jinými slovy – opět jsem musel osobně zachraňovat úroveň domácnosti, literatury i veřejného života.

Zůstaňte oddaní. A pamatujte, že bez přísného dohledu aristokracie by se tento svět dávno rozpadl na chaos, psí chlupy a přemnožené králíky.

S aristokratickým pozdravem

Jeho Veličenstvo Maxmilián I.
vládce Kouzelné zahrady,
nejdokonalejší kocour široko daleko
a vrchní redaktor všech kočkopisů.