Konečně se nám podařilo vidět na vlastní oči transformaci líného, povalečského, roztomilého a sladkého pana božského v nelítostnou, rychlou a hlavně nebezpečnou šelmu.
Maxmilián se odpoledne jen tak povaloval a vyhříval na jarním slunci. Postupně vystavoval jeho paprskům každou část svého těla, až najednou zvedl hlavu, pohnul uchem jako radarem… a vystřelil nadzvukovou rychlostí.
Nezastavil ho ani plot, který doslova přeletěl. A to bez jediného dotyku.
Přistál u stromu na zahradě sousedky. Té sousedky, se kterou má sepsanou nepsanou dohodu. Dohodu o tom, že on může chodit na toaletu do jejich brambor, a za to jí bude poctivě odplevelovat pozemek od hlodavců.
Tuto dohodu má mimochodem sepsanou se všemi sousedy široko daleko. Protože je to tu jediná opravdu schopná šelma. A ač tomu ze začátku nikdo moc nevěřil, dnes ho všichni náležitě uctívají a ctí. Protože nebýt jeho, ty myši by jim ty jejich chaloupky přes zimu dávno sežraly.
Ale zpět k superkocourovi.
Ve chvíli, kdy přistál za plotem, začalo představení.
Náš mastodont, který když prochází domem, třesou se nám ve skříňce skleničky, začal tančit. Byl to dokonalý balet. Souhra pohybů a elegance. Ve tváři se mu nepohnul ani sval.
Byla to nádherná podívaná. Něco jako Labutí jezero v Národním.
Byla jsem až dojatá, jak dokonalá scéna se přede mnou odehrává.
A ve chvíli, kdy se celé představení blížilo k vyvrcholení, čekalo nás opravdové grande finále.
Na scénu nastoupila další postava našeho příběhu.
Vždy přítomná. Hlídající. Vše kazící. Otravná.
Černobílá stíhačka.
Ve chvíli, kdy to vypadalo, že svět bude zase o jednoho hlodavce chudší, přiběhla k plotu a hlasitě zaštěkala.
Já viděla ten její škodolibý úsměv a přísahám, že jsem úplně zřetelně slyšela:
„ZDRHEJ!“
A tak opět dokázala, že umí nejen během vteřiny zblajznout kocourovi jeho granule, ale také pokazit takto důležitou misi.
A tak chudák Max seděl až do tmy nad myší dírou a čekal, jestli náhodou ještě nevykoukne.
Aby si zasloužil dál využívat královskou toaletu v záhonu paní sousedky.










Napsat komentář