Jak přežít v kouzelné zahradě

Protože se mi doma opět přestěhovalo pár věcí. Teda nejen pár… spíš zase jedna z páru, což už začíná být podezřele pravidelný jev.

A protože minulý týden jsem po důkladném vyšetřování dospěla k závěru, že máme doma skřítky, rozhodla jsem se v pátrání pokračovat. Tentokrát trochu důkladněji.

Dala jsem se tedy do studia pověstí, legend a všeho, co by mohlo vysvětlit, jak je to vlastně s těmi skřítky a kočkami. A tady je závěr mého výzkumu.

Existuje totiž stará venkovská pověst, podle které jsou kočky jediné zvíře, které vidí domácí skřítky. Prý proto někdy sedí uprostřed místnosti a dívají se do prázdna. Prý proto se najednou rozběhnou přes celý dům, vyskočí na skříň nebo začnou něco pronásledovat, i když tam podle nás nic není.

Jenže podle těch pověstí tam něco je.

Naši předkové věřili, že v každém domě žijí malí domácí skřítci. Nebyli zlí, jen trochu… neposední. Občas přestěhovali drobnost, občas schovali věc, která byla ještě před chvílí „tady vedle“. Jedna ponožka z páru, propiska nebo nůžky. Ne proto, že by chtěli škodit. Jen proto, aby se nenudili.

A právě proto prý kočky občas sledují něco, co my nevidíme.

Tak jsem tedy ve svém výzkumu pokračovala. A po všech těch teoriích, legendách a pověstech přišel na řadu Max.

A tam se mi potvrdilo to, co jsem tušila už předtím.

Prostě tu jsou. A on o nich ví.

Nejsou jen v domě. Jsou všude. Je jich plná zahrada. A podle všeho mají velmi zvláštní smysl pro humor, protože jejich nejoblíbenější zábavou je schovávat mi zahradnické nůžky.

Jednou se jim to povedlo tak dokonale, že zmizely na celého půl roku. Mezitím jsem si samozřejmě pořídila nové. A ty staré jsem nakonec objevila ve chvíli, kdy jsem je vystříhala z keře, který – zcela jistě ve spolupráci se skřítky – celé léto poctivě zarůstal.

Takže ano. Už v tom mám jasno.

Skřítci existují.

Jsou jich plné záhony, keře i kouty zahrady.
A Max o nich naprosto bezpečně ví.
Sedí, sleduje mě při mém zahradnickém pátrání a jako vždycky se mi tajně, škodolibě směje pod fousy.

A tak tady svatosvatě slibuju, že až tu zahradu jednou uklidím a nebudu mít do čeho píchnout, začnu jim všude stavět malé domečky. Abych si je udobřila.

Protože jestli něco vím jistě, tak to, že nejsem blázen.

Jen jsem konečně pochopila to, co naši předkové věděli už dávno.

A Max?

Ten to ví taky.

Jen mi to – jak je u nás zvykem – neřekne.