Zjistila jsem, že ten jarní vzduch je strašně únavný. A hlavně krade čas.
Člověk má pořád pocit, že je spousta dne, koukne na hodinky… a ono půl šesté večer. Což vysvětluje polomrtvá zvířata válející se po terase s výrazem mučedníků. Protože při pobytu na slunci jsem si zřejmě připekla mozek a zapomněla jim naservírovat večeři.
Naštěstí Max se z posledních sil doplazil až na zahradní stůl, kde se snažil rozdělat krabičku mořských plodů. Ne, neválí se nám tu po stolech na slunci mořské příšery. Byly to čokoládové, které jsem dostala výměnou za další předanou knížku.
Ale zpět k polomrtvým zvířatům. Díky pokusu sníst můj dárek jsem si uvědomila, že je musím zachránit, a běžela jsem servírovat večeři.
Zjistila jsem totiž, že spíš než kozel zahradník bych měla pracovat v demoliční četě. Protože zahrada po tom, co jsem dostala do ruky nůžky, začíná mít hodně krátký sestřih. A navíc jsme včera po zimě přivezli mého největšího kamaráda – štěpkovač. Takže všechno, o co jsem zahradu zkrátila, jsem přeměnila zpět na hnojivo a vrátila do vyvýšených záhonů.
Moje nadšení zaznamenala i sousedka, která se po zimě vrátila opečovávat svou zahrádku, a tak mi nosila i své větve a dovolila mi ostříhat si i její keře. Abych mohla mooooc štěpkovat.
A když nás zima zahnala domů, po domě se nám tentokrát už válely najezené mrtvoly. A já zjistila, že mám problém vydržet vzhůru. Po dlouhých probdělých zimních nocích jsme v deset večer odpadli všichni. Max ušlapal na mé peřině zelí, Key upadla na zem u postele a já nestihla ani pořádně dopadnout na polštář.
Úplněk, neúplněk… jarní vzduch je prostě únavný.
Jak přežít v kouzelné zahradě 
Napsat komentář