Jak přežít v kouzelné zahradě

Nedám si pokoj. A nedám.

Jako bych toho všeho neměla málo.
Zahrada rozdělaná. Doma to vypadá jako po výbuchu. Všude se valí knížky, mezi nimi poletují chlupy. Pračka pere, sušička suší, myčka myje a voda je nahřátá celý den, takže si pravidelně opařím ruce, abych věděla, že ještě žiju.

Kocour se vyvaluje na sluníčku jako majitel panství.

Stíhačka tahá svůj kroužek, protože má náhle neodkladnou potřebu si házet. V noci pak vyje ze spaní, protože ho honí i ve snu.

Manžel chodí a přemýšlí, co by se ještě dalo pustit, když už to svítí. Byla by škoda to nevyužít.
A kdo za to všechno může?

Sluníčko.

A já?
Místo abych dělala něco pořádného, dopisuju si s vydavatelem, grafikem, editorem, redaktorem, sazečem… a do klávesnice místo zpráv ze Středočeského kraje klepu další a další písmenka o prvním roce s jeho zrzavým veličenstvem.

O životě na samotě u lesa, kde se ze snu o dokonalém klidu stala realita pod bičem otrokáře s hebkou srstí, sladkým čumáčkem a pohledem, kterému se neodporuje.

Tak vzniká Rok s kočičím diktátorem.
A jestli to všechno přežijeme a nezemřeme vyčerpáním na nedostatek spánku, možná ho budete mít pod stromečkem.

Tak nerušit.
Jdu psát.