Jak přežít v kouzelné zahradě

Když byly děti malé, ticho bylo podezřelé.

Křik znamenal, že žijí.
Řev znamenal, že se něco děje.
Dokud netekla krev, nebylo třeba zasahovat.

Ale ticho…

To byl průšvih.
Fixy bez víček.
Něco rozebraného.
Něco, co se bude uklízet ještě zítra.

Dům měl zvuk.

A dokud ho měl, byl klid.

Dnes jsou děti velké.

Ticho znamená zavřené dveře a svět, do kterého už se nevstupuje bez zaklepání.
Dům je tišší. Dospělejší.

Jenže úplné ticho tady stejně nikdy nevydrží.
Protože jsou tu zvířata.

A s nimi se všechno vrací zpátky.

Když není slyšet aristokratické povzdechy.
Když nikdo nedupe.
Když se neozývá ani škrábání.

Je to podezřelé.

Je to šustění, které náhle utichne.

Je to tiché okusování něčeho, co se okusovat nemělo.
Je to Max na místě, kam se „nedá dostat“. A přesto se dostal.

A když je Key na zahradě až příliš hodná,
může to znamenat jediné.

Že si zase myslela, že je kocour.
A opustila zahradu.

Ticho vždycky znamená průšvih.

Jen se v průběhu let mění jeho velikost.