Jak přežít v kouzelné zahradě

Už je to opravdu tady. Už to visí ve vzduchu a ten vzduch krásně voní.

Po dlouhé zimě jsem včera vylezla ven a zpoza plotu se ozvalo: „Ahoj vílo, jak se máš?“ A mé srdce zaplesalo. Po dlouhých měsících se nám vrátila naše milovaná sousední zahradnice Renča. A hned mi hlásila, že jí po zahradě všude lítají kusy kocoura. Ujistila jsem ji, že my máme kusy kocourovy garderoby naprosto všude. Což je kromě Renči neklamným znamením, že jaro opravdu klepe na dveře.

A klepe taky na samotné veličenstvo kocoura.
Sice to nechápu, protože pán o svou chloubu přišel už skoro před dvěma lety, ale u nás probíhají regulérní námluvy. A kdo jiný by mohl být jeho vysněnou vyvolenou než já. I když netuším, co tak dokonalý kocour vidí na verlibě, vrchnost měla vždy slabost pro pletky s poddanými.

Už několikátý den jsem poctěna nebývalou náklonností. Je mi vyznávána láska dlouhými hlasitými projevy, komentováno je vše, co řeknu, jsem obletována s roztomilým a něžným vrkáním. Dnes dokonce spal doma, až na jedno krátké venčení, ale každopádně mě o půl čtvrté vzbudil s nevýdanou dávkou něhy a potřebou se mazlit.

A včera, když jsem si sedla pod něj na křeslo, začal mi čistit „kožich“, líbat mě na čelo a nakonec se mi láskyplně zakousl do hlavy. Prostě námluvy se vším všudy. Musím si dávat pozor, aby náhodou nechtěl, abych s ním měla koťátka.

A protože dnes má být opět den jako malovaný a elektřiny máme zase na rozdávání, protože sluníčko se činí, pustím pračku, sušičku, upeču koláč, možná i chleba k paštice, kterou jsem vyrobila včera. A odpoledne otevíráme sezónu.

Můj manžel se konečně dočká těch vytoužených špekáčků, pro které byl ochoten málem rozdělávat oheň i v minus dvanácti.