Diagnóza: Maxmilián

Vzpomněla jsem si na jeden covidový vtip.
Po měsících domácího vězení se někdo ptal svého psychiatra, jestli je normální, že si doma povídá už i s květinami. A doktor odvětil: „To je v pořádku. Problém nastává až ve chvíli, kdy vám začnou odpovídat.“

Po dvou letech mého dobrovolného odloučení od hektického světa a dobrovolného života na samotě – kdy kromě manžela, který chodí do práce, trávím většinu času ve společnosti chlupáčů – si s nimi samozřejmě povídám. A oni mi prostě rozumí každé slovo. A dokonale odpovídají.

Teda Key většinou brblá, protože je to prostě ubrblaná ženská.

Ale Max? Ten už se ve svém kočičím odsekávání vypracoval na mistrovskou úroveň. Intonace, důraz, načasování. Obzvlášť u odpovědí.

Devět hodin večer. Rožne se na terase. Ozve se zabouchání na dveře.

Za nimi zoufalé: „MAAAM!“

Protože jsme zrovna zhasli, že jdeme spát, zavolám směrem ke dveřím:
„Co chceš?“

Z druhé strany: „DOOM!“

„To mám jako vstávat?“

A pan Maxmilián jen stroze odpoví: „MJO.“

Lezu z postele a brblám. On na to už nereaguje.
Vpustím jej dovnitř a při probíhání mezi mýma nohama jen suše pronese: „ČMAU.“
Než stačíme zavřít dveře, už je u misky a řve na mě: „MÁM!“

(Což znamená – nemám. Jen to ještě jazykově nedotáhl.)
Načechrám a doplním granule.

Než dolehnout zpátky do postele, už s hlasitým vrněním skáče na svůj ručník, který má rozprostřený u mých nohou, a zahajuje večerní hygienu.

Ještě jsem to se svým psychiatrem nerozebírala.
Ale vzhledem k tomu, že to slyší i ostatní a jeho poznámky baví i návštěvy, možná nepůjde o halucinace a následovné stěhováním na uzavřené oddělení.

Spíš jen žiju v domácnosti, kde má poslední slovo kocour. A to velmi srozumitelné.