Jak přežít v kouzelné zahradě

Myslím, že je jen otázka času, kdy naši chlupáči vydají vlastní knihu.

Protože jestli si někdo opravdu zaslouží sepsat příručku o přežití, tak jsou to oni.

Ne my. Oni.

A nebude se jmenovat žádné něžné Jak přežít v kouzelné zahradě.

Bude to tvrdý, realistický manuál:
„Jak si vychovat člověka (a udržet ho v provozuschopném stavu).“

První kapitola:

Budík je zbytečný.
„Člověk sice používá pípající krabičku, ale daleko účinnější je bušit na dveře, škrábat nebo se mu posadit na hlavu. Reakce je okamžitá.“

Druhá kapitola:

Dveře jako fitness program.
„Člověk potřebuje pohyb. Proto je nutné ho zaměstnávat: otevřít, zavřít, otevřít, zavřít. Ideálně ve chvíli, kdy si právě sedne.“

Max by měl samozřejmě vlastní oddíl:

„Moje poddaná si myslí, že píše knihy. Ve skutečnosti píšu já. Stačí si lehnout na rukopis, klávesnici nebo čerstvě podepsané výtisky. Bez mé kontroly by to nemělo úroveň.“

Key by přidala praktickou příručku:

„Jak dosáhnout plné misky:
Stůj a dívej se.
Vzdychni.
Pokud ignoruje, následuj ji všude. Ano, i tam.“

Knedlíček by měl jen jednu větu:

„Dupání ve 2:30 je základ komunikace.“

A pak by přišla kapitola, kterou by si Max psal potají sám:

„Co si myslíte, že chceme.“
„Člověk má zvláštní potřebu domýšlet si, po čem toužíme.
Myslí si, že chceme lásku.
Že chceme mazlení.
Že když ve spánku cuká tlapka, určitě sníme o nich.“

Omyl.

„Možná právě běžím krajinou, kde prší kapsičky.
Možná stojím na vrcholu hory z granulí.
Možná jsem právě otevřel lednici, která se otevírá sama.“

A člověk?
Stojí nade mnou dojatý.

A já?
Ve snu řeším kuřecí nebo lososa.

A závěr knihy?

„Člověk je zvláštní tvor. Má pocit, že nás zachraňuje. Ve skutečnosti my zachraňujeme jeho. Hlavně před tichem a plnou lednicí.“

A ne, nejsme majitelé.

Jsme personál.

Velmi dobře vycvičený personál.