Jak přežít v kouzelné zahradě

Zrodila se hvězda

Moji věrní poddaní,

tento týden se zrodila hvězda. A ne, nemluvím o nějaké obyčejné hvězdě druhé kategorie. Mluvím o sobě.

Týden byl ve znamení samoty. Neustále někam odjížděli, pobíhali, cosi balili a já si konečně mohl v klidu odpočinout. Tedy skoro. Na mé oblíbené místo mi totiž postavili jakousi podezřelou bednu. Už už jsem se chystal projevit své oprávněné rozhořčení, když jsem zjistil, že je plná zelených knih.

A na každé z nich… jsem já.

Ano, čtete správně. Já. Ve své dokonalé, aristokratické, bezchybné kráse.

Přiznávám, na zlomek vteřiny se dostavil zvláštní pocit. Do koutku oka se mi drala slza. Údajně se tomu říká dojetí. Okamžitě jsem to potlačil.

Hvězdy se nedojímají. Hvězdy září.

A já přece hvězdou jsem už dávno.

V nejbližší době po mně jistě pojmenují i nějakou na obloze. Abych vybral tu správnou, chodil jsem každou noc po půlhodině ven kontrolovat, zda se tam už neobjevila. Zatím nic. Ale přijde to. Bude nejkrásnější, nejzářivější a samozřejmě dokonalejší než všechny ostatní. Zastíní i ten proklatý měsíc.

Moje poddaná si navíc dovolila tvrdit, že mám bezstarostný život. Pěkně prosím. Jako hvězda nesu na svých bedrech nemalou zodpovědnost.

Musím dohlížet na každý autogram, pro který jsem velkoryse propůjčil svou dokonalou tlapku. Kontrolovat kvalitu, výraz, úhel, důstojnost. To není práce pro obyčejného smrtelníka.

Sláva je těžká koruna.

Ale někdo ji nést musí. 👑