Jak přežít v kouzelné zahradě

Myslím, že už je jaro opravdu za dveřmi, i když to tak po ránu vůbec nevypadá.

Jedno je ale jisté. Max shodil svou lví hřívu. Kam chodí, tam trousí chuchvalce kožichu a František, náš robotický vysavač, vypadá, že brzy spáchá sebevraždu.

Sluníčko už několik dní dobíjí baterky o sto šest a já se nemůžu dočkat, až konečně z úsporného zimního režimu začneme zase normálně žít. A nebudu muset přemýšlet, co můžu a nemůžu.

Loni jsem jaro začala tím, že jsem napekla první jarní sluníčkové koláče. A celou dobu mi hlavou běžela básnička z jedné leporelové knížky:

„Božka boubelatá dělá buchty z bláta

a každou tu buchtičku dá vysušit sluníčku.“

Až na tu Božku – celá já.

Dnes teda nejdou dělat ani z bláta, protože opět mrzne až praští. Ale věřím, že je to jen poslední záchvěv zimy. A hned jak teploměr ukáže plus, začnu chodit sledovat to nejkouzelnější místo v zahradě.

Místo, kde jsem minulý rok 3. 3. našla první sněženku.

A letos? Letos, protože všechno je jak má být, ji najdu 4. 3. V den, kdy se moje malá holčička stane dospělou. A moje knížka se oficiálně narodí pro celý svět.

A celý svět bude moct stejně jako já chodit, hledat malé zázraky v trávě a objevovat ten nejkouzelnější svět mýma očima. Zázraky každého dne, které nic nestojí. Stejně jako ty buchty z bláta. Stačí radost ze života a trošku sluníčka.

Je zvláštní, že mi náš svět připadá úplně normální. Každodenní přemýšlení nad tím, jak a co budeme dělat podle toho, jak moc svítí slunce.

Když jsem to včera vyprávěla holkám ze střední, nikdo si takový život nedokáže představit. Ale podle mě je to ten nejpřirozenější způsob života. Protože od velkého třesku ta velká zlatá koule na obloze řídí naše dny.

Můžeme mít tisíce vychytávek a moderních vynálezů, ale bez slunce bychom nebyli nic.

Po třech měsících zahalených v neprostupné mlze budu každé ráno s pokorou zdravit to, co mi umožňuje žít.

Dobré ráno, sluníčko. 🤎🌞