Jak přežít v kouzelné zahradě

A jedeme dál.

Trošku odpočinku v jednom ošklivém, pochmurném dni, kdy se mi nechtělo pomalu ani dýchat, by dnes mělo vystřídat další předávání a psaní příběhů mé knížky. Večer totiž po strašně dlouhé době opustím své zavedené rituály a vydám se do víru pátečního Brna.

Protože Popy a Maxmilián poputují do svých nových domovů a já si zavzpomínám na staré dobré časy s holkama ze střední.

A víte, kam se naši hrdinové vydají?
Beze mě si klidně odjedou do Itálie.

Je to tak, všechno je, jak má být. Tím, že knížka vyšla tak brzy, se trefila přesně do chvíle, kdy se tu objevila jedna z mých spolužaček, která se na ni moc těšila. A tak mi odpadne její posílání i strachování se, jestli dorazí. I když vánoční balíček do Belgie dorazil také v pořádku, přece jen jsem ráda, že ji můžu předat osobně – a navíc setkání po 27 letech.

Ano, je to hrozné. Opravdu jsem maturovala v minulém století i tisíciletí.

Doufám, že mi Popy a Max pošlou aspoň fotku ze své daleké cesty.

Naše knížka je o přátelství. Ještě se oficiálně ani „nenarodila“ a už spojuje lidi a píše další příběhy.

Předevčírem, když jsem začala s předáváním, první knihy dostali ti nejdůležitější – bez jejichž pomoci a podpory by tu vůbec nebyla. První putovala mojí babičce.

Předloni na Vánoce jsem jí slíbila, že k těm dalším dostane opravdovou knihu s mým jménem. Vánoce jsme sice nestihli, ale kniha oficiálně vyjde v den osmnáctých narozenin mé dcery a týden před 85. narozeninami babičky.

Předání bylo úžasné, emotivní a dojemné. O to víc, že nás před třemi týdny opustil děda.

Byla jsem strašně šťastná, že jsem mohla babičce udělat radost. Když si přečetla tištěné věnování na konci knihy, začaly se jí lesknout oči a jediné, co řekla, bylo:

„Došly mi slova.“

A já v tu chvíli zažila ten nejkrásnější pocit štěstí.
Včera mi volala, že už má přečteno a že musí ještě jednou. Prý proto, že je v té knížce taky. Ale to se dozvíte, až budete číst.

Další důležité předání bylo mým úžasným, skvělým tchánům. Co budu povídat – bylo to nádherné. Nejlepší okamžik přišel opět při čtení věnování na konci knihy a otázce:

„To jako bude ve všech knížkách?“

Ano. Bude. Ve všech, které vyšly. A třeba i v těch, které ještě vyjdou. Už navždy tam budou napsaní.
A když jsme odjížděli, nemohli se dočkat, až si zalezou do postele, vezmou si každý jednu a budou si jako malí pod peřinou číst.

A já jsem šťastná. Moji hrdinové plní přesně to, co mají. Dělají radost a spojují lidi. A to je teprve začátek. Už se těším, jaké další příběhy můj příběh ještě napíše.

A ještě se musím vrátit k těm rituálům.

S jejich porušováním jsme začali už včera. Nechtělo se nám spát, a tak jsme o půl dvanácté ještě koukali na televizi, když se pan domácí vrátil z večerní obhlídky rajónu.

Tak zmateného kocoura jsme ještě neviděli. Střídavě se nechápavě díval na mě a na manžela a nervózně popocházel, dokud jsme si konečně nešli lehnout. Pak skočil do postele, našlapal dostatečné množství zelí a spokojeně ulehl k nohám.

Aby mohl za tři hodiny opět začít prudit s tím, že nutně potřebuje ven.