Jak přežít v kouzelné zahradě

Moje děti jsou už velké a já jsem stará na další. Vím, že dnes se rodí i do padesáti, ale asi bych neměla na dalšího prcka energii.

A přesto jsem díky trpělivosti a lásce mého úžasného manžela, ilustracím naší Baru a podpoře mých blízkých i čtenářů mohla zažít ten úžasný pocit prvorodičky znovu.

Když nám paní v Albatrosu podala naši Popy, bylo to zvláštní. Dokud jsem nepřičichla k jejím bílým, voňavým stránkám, vůbec mi to nedocházelo. A pak najednou – došlo. Ona opravdu je. Můj sen žije. A bude dělat radost všem, kdo se budou chtít stát součástí naší kouzelné zahrady a vidět svět mýma a Maxovýma očima.

A díky Baru, která dokázala moje myšlenky převést do dokonalých obrázků, je ten náš svět ještě blíž.

Jsem neskutečně ráda, že knížka vychází právě teď. Protože příroda se probouzí zároveň s ní. Můžete ji vzít ven, kde je jí nejlíp. Tam bude šťastná.

A jaká byla cesta do knižní porodnice?

Jednu chvíli to vypadalo, že to vzdáme. Sníh, hromadné bouračky, uzávěrky. Ale odhodlání bylo větší než nepřízeň počasí. Manžel odházel panely, aby dům mohl žít bez naší přítomnosti, pak odházel auto. Pomodlili jsme se k matce přírodě, poprosili ji, ať nás pustí podívat se na ty velké domy, a slíbili jsme, že se zase vrátíme.

Nejdřív nám trošku bránila. Párkrát se z auta staly sáně a pěkně jsme se sklouzli. Ale nakonec jsme se pod ten náš kopec dostali. První malé vítězství.

Pak už jen odvést Key na hlídání, vyzvednout zbytek týmu, vyměnit auta a hurá dobýt Prahu.
Po chvíli jsme zjistili, že D1 je nejen největším parkovištěm Evropy, ale také kouzelná – během 200 kilometrů jsme zvládli prožít všechny čtyři roční období a téměř všechny meteorologické jevy. Snad kromě tornáda.

Ale nic nás nezastavilo a už jsme zvonili na garáže.

Přivítal nás velice „milý“ pán a já si uvědomila, že nejsme u nás na Moravě a že v Praze se úsměv a milá slova nenosí. Nakonec nás ale pustil. Projeli jsme několik pater do podzemí a našli to naše místo.

V ruce jsem stále držela mobil s přesným návodem, co máme dělat.

S Baru jsme se shodly, že jsme moc rády, že ti naši chlapi jeli s námi. Na recepci nás zapsali, poslali výtahem do třetího patra… a tam se před námi otevřelo to místo.

Místo, o kterém se mi ani nesnilo. Místo, kde vznikají moje životní lásky. Knihy.

Stála jsem v Albatrosu.

Když nás uvedli do zasedačky a já viděla tu hromadu knih, srdce mi poskočilo. A na Baru bylo vidět, že je taky dojatá.

Bylo to krásné. Až do chvíle, kdy jsme si uvědomili, že ta hromada tam není jen tak. Že ji musíme podepsat.

Po malém tréninku razítka jsme vytvořili dokonalou pásovou výrobu.

Manžel otevíral knihy na správné stránce.
Já psala věnování a podpis.
Baru razítkovala.
Syn foukal na razítka, aby zaschla.
Pak jsme si role prohodili. Syn otevíral, Baru se podepisovala, já kontrolovala a manžel vkládal dáreček a zavíral.

A aby toho nebylo málo, mezi tím jsme se s Baru jako dokonalé celebrity ještě fotily. Chudák chlapec netušil, co ho čeká, když měl fotit dvě fotografky. Nakonec byl rád, že jsme mu tak dobře poradily.

A já jsem se opět ujistila, proč jsem fotografka a proč se nefotím. Když Bůh rozdával fotogeničnost, na mě zapomněl.

Myslely jsme, že máme hotovo. A v tu chvíli se otevřely dveře a slečna přinesla další hromadu knih. Prý to špatně spočítala.

Auuuu. Už mi umírala ruka. Ale co – trénink na květnovou autogramiádu.

Zvládli jsme to. Knihy podepsané. Naložit vozík, odvést poklady do auta a zpět na Moravu, do klidu kouzelné zahrady.

Cestou domů jsme opět projeli všemi ročními obdobími. Ne postupně. Spíš tak nějak na střídačku.

A aby toho nebylo málo, asi v půlce cesty se auto rozhodlo, že je čas na šprýmy – rozsvítil se defekt. Zastavili jsme, zkontrolovali… nic. Asi si jen chtělo odpočinout. Každopádně nás dovezlo tam i zpět na jedničku.

Všude dobře, doma nejlíp.

Key zůstala na prázdninách u dědy až do dneška.
Naše zrzavá láska byl šťastný a samou radostí šel zkontrolovat zahradu, jestli ji zatím, co byl zavřený doma, nikdo neukradl.

A dnes?
Dnes nás čeká další kolo podpisů.