Jak přežít v kouzelné zahradě

A je to tady den D. Den kdy jedeme do Prahy, teda doufám, že jedeme do Prahy, protože při posledním vypouštění kocoura jsem zjistila, že venku to vypadá spíš než jako v Kouzelné zahradě jako na Sibiři.

Už včera při cestě z obchodu jsme testovali šplhací schopnosti malého městského Crossoveru a asi dvakrát to vypadalo, že půjdeme s týdenním nákupem kilometr domů pěšky. Ale opět se potvrdilo, že moje láska ke kosočtvercům byla dobrá volba a naše „pičutka“ nás opět dovezla až k domu.

Tak doufám, že nás přiveze dnes až k Baru, kde vyměníme auta, protože s námi bohužel do Prahy nejede. Máme totiž v Albatrosu rezervované místo na parkování v podzemní garáži a bohužel díky diskriminaci aut s LPG ji tedy budeme muset vyměnit za spalovací motor.

Před cestou však ještě musíme naplnit záchodky a misky Maxovi a Knedlíčkovi, aby do večera doma nestrádali, a Key odvést za jejím milovaným dědou.

Ale než vyrazíme, mám klasické ženské trápení. Včera jsem zabarvila šediny, abych na fotkách nevypadala jako bába z lesa. A od včerejška řeším klasické co na sebe.

Původně jsem si pro tu slavnostní příležitost chtěla koupit něco nového. Po půl hodině týrání mezi regály jsem domů odešla s punčocháči, gumičkami do vlasů a vrcholem nákupu byla řasenka, protože ta co mám doma od posledního použití stačila vyschnout.

A tak budu muset sundat kouzelnou bednu, která ukrývá poklady před lesní, a zalovit tam po nějakém slušnějším kousku. Protože nebudeme si nic nalhávat, velurová teplákovka a sexy zelené holinky nejsou na autogramiádu a první setkání s mým papírovým miminkem úplně vhodné.

Tak nám dnes držte palce a budeme podávat hlášení.