Jak přežít v kouzelné zahradě

Asi budu někam jezdit častěji. Protože tolik lásky, co mě čekalo po návratu, jsem fakt nečekala.

Dokonce – aby náhodou znovu o svou osobní otrokyně nepřišel – spal pan kocour v noci doma. A to je u něj výkon hodný státního vyznamenání. V pravidelných intervalech mě chodil kontrolovat, budit a líbat.

A pak že jsou kočky nevěrnice a falešné.
Černobílá stíhačka můj příchod vyřešila lehkým zavrtění ocásku a šla si zase lehnout. Styl: „Ano, registrovala jsem tě. Teď mě neruš.“

Ale to, co předváděl Zrzavý aristokrat, snad už ani nebylo aristokratické. To bylo… dojemné. A to je u něj dost podezřelé.

Jenže dnes ráno venku zase napadl a stále padá ten bílý hnus. A zhnusení není jen v očích nás dvounožců, ale i v tvářích chlupáčů. Tedy kromě Knedlíčka, který u nás tráví jarní prázdniny, zatímco jeho panička brázdí italské sjezdovky. Tomu je to jedno. On nemusí opouštět teplo svého pokoje a testovat, jestli bude jeho kožich dokonale maskovaný v závějích.

Kocour znuděně chodí od ničeho k ničemu, dlouze a významně se dívá z okna. Občas vyleze ven, aby si ověřil, že to, co vidí, je opravdu pravda. A pak se vrátí domů a svou frustraci si vybije na chudince Key, která za tu spoušť podle něj zjevně může.

Nuda postoupila tak daleko, že si před chvílí honil vlastní ocas. Jen aby se tím rozčílil natolik, že se šel znovu schladit ven.

Tak nevím… neměli bychom už nějak začít pracovat na přivolání jara?

Třeba společnou intenzivní myšlenkou. Tak silnou, že rozpustí sníh, rozežene mraky a vytáhne ze země sněženky.

Protože jestli bude ještě chvíli padat ten bílý hnus, obávám se, že tu místo jara vypukne domácí převrat.