Jak přežít v kouzelné zahradě

Zvládly jsme D1 a ani nevíme, s jakou tváří nás přivítal Středočeský kraj, protože byla schovaná za hustou mlhou, jako by smutnil nad ztraceným mládím. Z nebe začala padat voda, která se postupně změnila ve sněžení, takže jsme vlastně skoro nic neviděly.

Protože blázni se přitahují, projely jsme bahenní lázní a zaparkovaly na samotě, kde bydlí moji hostitelé. Ano, je to tak – jela jsem ze samoty na samotu. Ač minimálně 90 % lidí v ČR bydlí v civilizaci, v jedné brněnské bance se potkaly dvě amazonky ze samoty u lesa.

Hned po příjezdu začalo velké pátrání. V tomhle počasí jsme musely jet na jistotu a ne jezdit od uličky k uličce a hledat ono místo. Abych si pak třeba uvědomila, že jsem celé mládí vlastně jezdila jinam.

Jediné, co jsem si pamatovala, bylo, že kousek od domu stála velká továrna. Zjistily jsme, že se jmenovala TOFA a vyráběly se v ní dřevěné hračky. Pak už byla hračka zjistit, že ulice se jmenuje Za Tofou. Podle katastru nemovitostí jsme dohledaly správného majitele a na Google mapách našly dům. A on tam stále stál

Tak jsme se na něj jely podívat. Přijely jsme nenápadně k plotu a nakoukly. Byl jen o něco starší, ošumtělejší a podepřený lešením, ale dům mého šťastného dětství stále stojí na svém místě.

Po chvilce snění jsme vyrazily zpět. Ještě jsem na benzínce dostala kakao s dvěma cukry aby ten návrat do dětství by opravdu dokonalý a jeli jsme   na samotu trénovat podpisy na úterní autogramiádu.

Mezitím příroda pokryla bahno bílou peřinou.

Za chvíli zabalíme věci, nasedneme do auta a pojedeme domů na naši milovanou samotu na Jižní Moravě užívat si naše každodenní sny a plnit si další tajná přáni.

Jen to bylo zvláštní spát, když v noci nikdo nebouchal na dveře a neřval na lesy, že má hlad a chce domů.

Ano, je mi po těch mých chlupatých miláčcích i po tom plešatém prostě smutno.