Nedělníček pana Maxmiliána (42)

Týden, kdy otrokyně zmizela a svět se na chvíli zastavil)

Poddaní,

tento týden byl výjimečný.

Ne dramatický.
Ne hlučný.
Horší.

Otrokyně zmizela.

Prý „jen na jednu noc“.
Jedna noc. To je lidská jednotka času.
V kocouřím kalendáři je to přibližně jeden měsíc, tři existenční krize a sedm kontrolních obchůzek panství navíc.

Coural jsem.

Z ložnice do kuchyně.
Z kuchyně ke dveřím.
Od dveří k oknu.
Z okna zpět do ložnice.

Každou hodinu jsem vyhodnocoval situaci.
Možná se mi to jen zdá.
Možná je za dveřmi.
Možná se vrátí, když dostatečně důstojně projdu kolem její strany postele.

Nevrátila se.

Plešatý správce podával granule, ale bez potřebné emocionální hloubky.

Černobílá stíhačka byla nezvykle klidná. I jí došlo, že se něco narušilo v kosmickém řádu.

A pak…

Přijela.

Tvářil jsem se lhostejně.

S lehkým pohrdáním.
Takovým tím: „Ach, ty jsi zpět? Všiml jsem si jen okrajově.“

Ale hnulo se ve mně cosi.
Něco jemného.
Něco, co by slabší jedinec nazval něžností.

A tak jsem při příjezdu neovládl své emoce.
Políbil jsem ji.

Protože ač ona čekala možná dary…
já jsem – jako jediný muž jejího života –
nezapomněl.

Ano. Byl Valentýn.

Otrokyně zapomněla.
Já ne.
Aristokrat totiž nečeká na dary.
On je uděluje.