Jak přežít v kouzelné zahradě

Dnes opouštím kouzelnou zahradu. Nechávám doma manžela i chlupáče a do zítřka odjíždím. Prý už mi z toho tady kape na maják a je potřeba na chvíli opustit loď.

Jedu do Středních Čech. Do těch, o kterých denně čtu tiskové zprávy a pak z nich píšu články, abych informovala lidi o dění v kraji, kde jsem byla naposledy jako malá holčička. Kraje, kterým jsem vždycky jen projížděla, když jsem se musela zajet podívat na velké domy do matičky stověžaté Prahy. A tam tedy mimochodem jedu v úterý znovu – vyzvednout si v „porodnici“ své malé, papírem vonící knižní dítě.

Ale zpět k dnešnímu výletu.

Jako malá jsem jezdila ke známým do vesničky jménem Zásmuky. Měli tam obrovskou prvorepublikovou vilu uprostřed nádherné zahrady, která byla opravdu jak vystřižená z filmu pro pamětníky. A v té vile bydlela úžasná, pohádková babička.

Zažila jsem tam spoustu dobrodružství. Třeba jsme s klukama soutěžili, kdo dočurá dál. Vyhrála jsem.

Fantazie tam pracovala na plné obrátky a možná právě tam někde začaly v hlavě vznikat mé první příběhy.

Po revoluci se svět změnil. Lidé se přestali tolik navštěvovat, začalo se jezdit do zahraničí, rodiče se mi rozvedli… a já už nikdy neuviděla svou kouzelnou vilu uprostřed kouzelné zahrady.
Před pár lety jsem po ní pátrala. Pokud jsem v katastru našla správné místo, už nestojí.
A proč tam dnes jedu?

Protože když něco opravdu milujete, osud vám do cesty přivane někoho, kdo vás tam vezme.
Před deseti lety jsem změnila pobočku banky. Neměli mě kam posadit, tak jsem seděla u vítacího stolku u dveří a zdravila lidi. A když tam zrovna nikdo nebyl, z pokladny na mě zavolala nějaká šílená slečna:

„Hej ty, odkud seš?“
„Hej, z Mokré.“
„Ses mi zdála nějaká povědomá!“

Nakonec jsme zjistily, že kdysi pracovala v hospodě u nás na dědině, kterou jsme měli s manželem pronajatou. Pamatovala si mě od vidění.

A tak vzniklo jedno velké, super přátelství. A já získala svou nejku.

Po pár dnech jsem si všimla, že ona nechodí do obchodu, ale do krámu. A pár dalších drobností nelahodilo mému jihomoravskému uchu. Zjistila jsem, že není Moravanka, ale Středočeška. A pochází ze Zásmuk.

Ano. Z těch Zásmuk.

Už moc dlouho mi slibuje, že mě tam jednou vezme. Vždycky do toho ale něco vlezlo. Nejdřív jsem onemocněla já, pak ona rodila děti… a najednou je to přes deset let a pořád nic.
A dnes přišel ten den.

Vezeme holčičky na jarní prázdniny k jejich babičce a já budu do zítřka testovat, jestli tam vzduch voní stejně jako tehdy, když jsem byla malá.