Jak přežít v kouzelné zahradě

Začínám mít pocit, že matka příroda se letos rozhodla vytvořit antikampaň proti Suchému únoru.

Zatímco můj manžel už několik dní vesele abstinuje, aby mi dokázal, že alkohol ani v malém, ani ve velkém množství k životu nepotřebuje, ta, jež je zodpovědná za řád našeho světa, se rozhodla nám to pěkně okořenit.

Už jsme si zvykli na to, že z oblohy neustále padá větší či menší množství vody ve všech možných podobách a skupenstvích. A když si na něco zvyknete, je potřeba přitvrdit, aby byl člověk stále ve střehu.

A tak se včera v deset večer otevřelo nebe a začalo na nás vodu házet po kýblech.

Jenže pan kocour má své rituály. Tak byl venku.
Přesně o půlnoci se domem rozeznělo jeho bušení. Vstala jsem, jako každý den zavřela Key do kuchyně a otevřela dveře, abych uvítala pana domácího.

Jenže za dveřmi stála zmoklá slepice nacucaná jako houba. Popadla jsem ručník a snažila se jej vysušit, což se mi povedlo asi na půl. Oživila jsem granule v misce a šla si lehnout.

Pan kocour si dal svou šestou večeři a nenapadlo ho nic jiného než se jít dosušit za námi do postele. Ve chvíli, kdy skočil na peřinu, manžel ho s brbláním shodil. Tím ho tedy pěkně naštval.

Ještě než dolehl zpět na polštář, z kuchyně se ozvalo pípání. A pípání je důvodem ještě rychlejšího vyletění z postele než škrábání.

Protože pípání znamená, že se něco zapíná.
Manžel tedy vyletěl z postele, ještě mi stačil oznámit, že aspoň budu mít o čem psát, a běžel ho „přetrhnout“.

Jenže než doběhl do naší asi dva metry vzdálené kuchyně, kocour se na škrabadle cpal granulemi.
Tak tam zmateně stál a přemýšlel, co to mohlo pípat.

Vysvětlila jsem mu, že to, co pípalo, byl sporák. A že se nás pan Maxmilián nejspíš pokusil podpálit.
Abych předešla dalším sporům těch dvou, natáhla jsem na roh postele velkou osušku a mistra uraženou hrdost na ni uložila.

Jenže není nic horšího než pošramocené ego chlapa. Nedej bože čtyřnohého a chlupatého.
Takže dle očekávání uraženě odešel spřádat plány do obýváku – do manželova křesla. Odkud byl s brbláním také vyhozen na křeslo své.

Ve tři ráno klasická první snídaně. Manžel oživil granule a vypustil jej na ranní obchůzku panství.
V pět dvacet bušení na dveře – čas na druhou snídani, kapsičku.

Po opětovném otření a naservírování jsem šla zpět do postele a znovu roztáhla na rohu ručník, aby si měl případně kam lehnout a nesnažil se nám podpálit dům.

Jenže vzhledem k tomu, že byl večer vyhozen, zřejmě osnoval plán, jak se dostat za mnou do postele bez toho, aby se úplně vyhnul manželovi a případnému vyhození.

Nejdřív strašným rachotem odstranil zarážku proti zavírání u dveří od ložnice, aby si uvolnil přístup za skříní. Jenže na druhé straně skříně ležela Key.

Tak ji musel odlákat.

Běžel do obýváku, tam zaškrabal. Stíhačka neodolala a šla se podívat. On mezitím kolem ní proklouzl, protáhl se za skříní, prolezl pod postelí a vyskočil přesně na připravený ručník.

Políbil mě, umyl se a už spokojeně chrupal.
Zatímco já jsem dokonale probuzená a nemůžu usnout.