Jak přežít v kouzelné zahradě

Přemýšlím, o čem dnes psát, a nic mě nenapadá.

Protože se mi vůbec nic nechce. Jsem protivná i sama sobě a už mi nepomáhá ani čokoláda. Seriály jsem viděla už asi všechny, číst mě nebaví, šít mě nebaví, malovat mě nebaví a ani psát mě nebaví… prostě nic mě nebaví.

Nevím, jestli je to předjarní únava, nedostatek vitamínu D, nebo jen obyčejná lidská nechuť ke všemu, ale nejraději bych tenhle den prospala. Venku zase padá z nebe něco mokrého a šedivého a mně strašně chybí slunce, houpací síť, knížka a zpěv ptáků. Místo toho ležím v posteli a poslouchám odvlhčovač a topení.

A když se dívám na ty dva, mám pocit, že už jsou na tom úplně stejně. Neustále znuděný a lehce otrávený výraz a ještě se tváří, že za to můžu já.

Ano, já vím. Zima je potřeba, příroda si musí odpočinout, nabrat nové síly… bla bla bla. Jen by mě zajímalo, kde mám brát sílu já. Vstát, koukat z okna na přírodu, která se v lepším případě tváří kysele a v horším znovu brečí, aby vyrobila ještě víc bahna a prodloužila naše domácí vězení.

Takže pokud se pár dní neozveme, nelekněte se. Neutopili jsme se v bahně. Jen jsme pravděpodobně zahájili hibernaci, protože se na to už fakt nedá dívat.