Jak přežít v kouzelné zahradě

Máme opravdu malý domeček uprostřed veliké zahrady. Ne že bych jako správná princezna netoužila po zámku – ideálně s jednou věží a dvěma až třemi komornými – ale udržovat dům bez sítí, obzvlášť v zimě, je samo o sobě docela disciplína. A navíc by nám tu víc než padesát metrů stejně nepovolili.

Nezbylo tedy než zapojit můj vrozený minimalismus a na této ploše vytvořit plnohodnotné 4+kk. Troufám si říct, že se to povedlo, jen to chtělo trochu přemýšlení. A největším parťákem při zařizování se stal metr. Bez něj by to nešlo.

Protože je náš dům tak trochu eko, s chutí jsem při pořizování vybavení zavítala do oddělení „Dejte druhou šanci nábytku“. Člověk tam občas narazí na poklady – poličky, botník, dokonce i šatní skříň. Všechno s příběhem a s cenou, která neurazí.

Když přišel čas na hlavní prvek obýváku, metr ukázal nekompromisně 130 centimetrů. Byla jsem vděčná za to, že ačkoliv jsem asymetrická – zhruba metr vysoká a zhruba metr široká – jsem díky tomu relativně skladná. Takže malá sedačka mi vlastně dokonale vyhovuje.

Hledání chvíli trvalo, ale nakonec zvítězila IKEA. Nemohla jsem dospat. Navíc měli poslední kus. Vyrazili jsme hned ráno. Proběhla jsem točícími dveřmi tak rychle, že jsem málem vyběhla ven druhou stranou. Jenže když jsem dorazila na místo… sedačka nikde. Sen o dokonalém kusu nábytku se rozpadl rychleji než papírový metr.

Zklamaně jsme obešli celý obchod, až jsme se znovu ocitli u našeho oblíbeného oddělení s nápisem „Dejte druhou šanci nábytku“. A tam, jako by se rozestoupily mraky, stála ona. Sice měla malý flíček, ale komu by to vadilo – stejně na ní kvůli Key bude deka. Cena byla víc než lidová. Dva tisíce korun. Radost jsem měla větší než dítě v hračkárně.

A tak jsme středobod našeho domu – kancelář, odpočívadlo i lenošidlo v jednom – tlačili domů.

Záhy se ukázalo, že na ložnou plochu se kromě mě, sto padesáti devíti centimetrů vysoké maličkosti, bez problémů vejde i lehce přerostlá border kolie. A po příchodu pana Velikého také obří kocour na opěradlo. Nosnost jsem raději nikdy nezkoumala, ale využitá je do posledního centimetru.

A proč o té sedačce vlastně píšu? Krátce po příchodu do naší domácnosti totiž pan Max velmi rychle pochopil, že můj manžel je na jeho drápy v nábytku mimořádně citlivý. Pořídili jsme mu tedy velké škrabadlo, které využívá především k jídlu a k tomu, aby nás drápy upozornil, že něco chce.

Po zaškrábání počítá do pěti. Proč právě do pěti? Protože pokud do té doby není jeho přání splněno, zatne drápy do sedačky a s viditelným uspokojením sleduje, jak můj muž okamžitě zanechá jakékoliv činnosti – včetně spánku – a s komentářem sobě vlastním jde splnit přání jeho veličenstva.

Má ho vycvičeného dokonale. Když manžel není doma, Max prostě přijde za mnou, sdělí, co potřebuje, a na sedačce maximálně leží.

Sedačka tedy splnila všechno, co se od ní čekalo. Jen jsme netušili, že se stane i výukovým nástrojem v oblasti kocouří manipulace.