Mám pocit, že když řeknu, že pracuji z domu, většina lidí si myslí, že vlastně nic nedělám, jsem kdykoliv k dispozici a je to úplně super, protože nikam nemusím. Ten, kdo si to mohl vyzkoušet třeba během epidemie, mi jistě dá za pravdu, že to není žádný med. Donutit se k práci, když nad vámi nebdí oko přísného šéfa, není vůbec snadné.
Člověk je od přírody tvor líný, má tendenci věci odkládat a zahálet. A proto příroda stvořila border kolii. Zvíře, které je horší a neodbytnější než ten nejhorší šéf světa. S hodinkami přesnějšími než Big Ben v Londýně, podle kterých by se klidně mohl řídit světový čas. Prostě dokonalá černobílá stíhačka.
Přesně do devíti ráno mám klid. Můžu si ho vyplnit buď spánkem, když to to druhé zrzavé štěstí dovolí, nebo lenošením v posteli, psaním ranních povídání, případně jen tak zevlováním na sociálních sítích.
Minutu před devátou přiběhne big boss a nekompromisně mě vytáhne z postele, že je čas na kávu. Ale že by se ji naučila vařit, to ne.
Po cestě do kuchyně mám přesně vyměřený čas na návštěvu toalety, pak následuje přesně dodržovaný postup k dokonalé ranní kávě: hrnek, cukr, mléko, kafe, zamíchat – a i s kávou ven.
Zkoušela jsem ji vyhodit ven samotnou nebo s manželem, že bych porušila rituály. Nelze. Tvrdošíjně stojí za dveřmi a řve na mě, dokud já i káva neopustíme dům.
Pak musím zasednout k práci. V pravidelných intervalech mi určuje přestávky a hlídá při tom každý můj krok. A nedej bože, když třeba telefonuju déle než deset minut – tak brblá tak, že většinou stejně nic neslyším.
A tak to funguje až do večera. Tedy vlastně nonstop. Všechny věci mají jasné postupy, jasný čas. A můj – tedy náš – šéf je nekompromisní a nedá se mu odmlouvat.
Prostě home office otrokářka.
Jak přežít v kouzelné zahradě 
Napsat komentář