Jestli jsme si mysleli, že letošní zima už žádnou další kulišárnu nevymyslí, šeredně jsme se mýlili. Protože když nás neodradilo bláto, sníh a mráz, zima prostě přitvrdila. Přidala ještě víc ledu. A to tak, že obalila celý kopec ledovou krustou, jako když se ledňáček namočí do čokolády.
Mně to zase tak moc nevadí. Já z kopce dolů jezdit nemusím. Jenže manžel občas musí vydělávat nějaké ty peníze. A tak se stalo, že když se vracel z práce, kopec přes veškerou snahu nevyjel.
Nezbylo než zaparkovat auto dole ve vesnici a vydat se na kilometr a půl dlouhou, kluzkou cestu domů pěšky.
Jenže to ještě netušil, co ho čeká.
Od pondělka mi nebylo dobře a usnula jsem. A jak už to tak bývá – když usnu, zapomenu hlídat baterky. Takže když mi chudák manžel stojící za brankou volal, ať mu jdu otevřít, zjistila jsem, že celý dům je zahalený do tmy.
Nadšení… bylo mírně řečeno omezené. Obzvlášť ve chvíli, kdy zapnul centrálu, ale dům i tak stávkoval a stále nesvítil. Naštěstí pomohlo klasické IT klišé – restart. Po restartu všechno zase naskočilo.
Jenže tím to neskončilo.
Druhý den ráno si na cestu k autu musel vzít kanistr. Bez benzínu, se sněhem a ledem na panelech, bychom toho totiž moc nepořídili. Podle jeho popisu to vypadalo, že by si na ten kanistr nejraději sedl a sjel s ním dolů z kopce jako na saních.
Přes den to sice trochu povolilo a dodávku si měl přebírat kolega, takže plán byl jednoduchý: kolega ho odveze s kanistrem domů a zase odjede.
Ano… asi tušíte, že to tak jednoduché nebylo.
Těsně před vrcholem se auto zahrabalo a začalo se velmi ladně klouzat zpátky dolů. A tak manžel popadl dvacet litrů benzínu a vydal se svižným krokem na nedobytnou ledovou horu pěšky.
A tady ledový příběh končí. Protože aktuálně se už zase brodíme po kolena v blátě.
Jak přežít v kouzelné zahradě 
Napsat komentář