Láska na druhé mňoo

Někdy se láska neobjeví hned. Nepřijde s fanfárami, růžemi a andělským sborem. Někdy se plíží pomalu, nenápadně. A člověk si jí všimne až ve chvíli, kdy už dávno bydlí v obýváku.

Nedávno jsem tak pozorovala své dva kluky.
Toho zrzavého, co by mohl porost rozdávat.
A toho druhého, který ho naopak postrádá – minimálně na hlavě.

Stáli spolu v kuchyni a chystali večeři.

„Máš hlad?“
„MŇOO.“
„Chceš kapsičku?“
„MŇOO.“

A tak pořád dokola.

Až manžel neodolal, pohladil pana Maxmiliána po hlavě a naservíroval mu večeři s péčí obsluhy pětihvězdičkového hotelu.

Jenže… nebylo tomu vždycky tak.
Kocour byl můj velký životní sen.
Manželův ne.

Ale protože mi rád plní i ty nejšílenější sny, dovolil mi toho zrzavého zázraka pořídit. Samozřejmě s podmínkami:

Nic nezničí.
A nebude spát v posteli.

No.

To bylo roztomilé.

Po příjezdu začal boj dvou samečků o jednu samičku.

O moji lásku.
O moji pozornost.
O moje srdce.
Boj na život a na smrt.

Dobře, nebylo to jak ve Hře o trůny.

Ale krev tekla.

Hlavně manželovi.

Už po čtrnácti dnech nám kocour „vylepšil“ nové dveře v obýváku tak důkladně, že je musely zachraňovat velkoformátové samolepky motýlů. Ty se nerozlétly jen po dveřích, ale po celém obýváku.

Vzniklo moderní umění.

Neobjednané.

Manžel se na kocoura mračil.
Vyhazoval ho z postele.
Nadával, když něco provedl.
A kocour mu to vracel s noblesou sobě vlastní.

Zakousnutím.
Zarytými drápy.
Pravidelnými naschvály.
Taková malá domácí válka.

Ale postupně…

Si na sebe zvykali.
Nejdřív jen tolerovali.
Možná.

Ani nevím, kdy se na mojí půlce postele objevila deka.

Ani nevím, kdy jsem přestala spát s jedním chlapem a začala spát chráněná z obou stran.
Ani nevím, kdy zavládl klid.

Kdy bylo vyhlášeno příměří.

Jen vím, že dnes už často vidím manžela, jak s kocourem mluví.

Jak ho hladí.
Jak se mu svěřuje.

A kocour mu to vrací.
Předením.
Mazlením.
Pohledem, který říká: „Patříš ke mně.“