Jak přežít v kouzelné zahradě

Jedné noci, když mi po zádech s hlubokým zaujetím přejížděly velké, horké, chlupaté tlapy, jsem dospěla k zásadnímu životnímu poznání.
Už chápu, proč si ženy po čtyřicítce místo mužů pořizují kocoury.

Protože pro kocoura jste vždycky kočka.
Bez ohledu na to, kolik máte kilo navíc.
Bez ohledu na to, že právě vylézáte z postele po tropické noci plné převalování z boku na bok.
Bez ohledu na to, že připomínáte spíš ženskou verzi Garfielda po náročném večírku.

Manžel mi sice také občas říká, že jsem kočka, ale tam to přičítám spíš jeho absenci brýlí a faktu, že mu dioptrie přibývají rychleji než mně vrásky.

Kocour je v tomhle upřímnější. Ten vás miluje přesně takovou, jaká jste. Tedy… pokud zrovna nečeká večeři. A pokud mu v minulosti byla odebrána jeho mužská chlouba. V tom případě se z vás navždy stáváte tou jedinou, nejúžasnější, neodolatelnou a božskou kočkou jeho života.

Nevadí mu, že neumíte vařit – maximálně si občas hlasitě posteskne, že servírujete pomalu. Neřeší, že jste přibrala, dokud mu neujídáte z misky. A bez nejmenšího zaváhání se s vámi rozvalí v pelíšku i ve chvíli, kdy jste zcela bez make-upu a iluzí.

Takže pokud bychom měli hledat nový životní slogan, zněl by velmi prostě:

Chceš být navždy kočka? Pořiď si kocoura.

A ideálně vykastrovaného.