Jak přežít v kouzelné zahradě

Konečně končí nejdelší měsíc v roce. Protože podle mého má leden minimálně šedesát dní. Anebo se čas v zimě prostě táhne o polovinu pomaleji. A letos snad ještě víc než obvykle.

Chápu, že příroda nám potřebovala dát zatěžkávací zkoušku, aby zjistila, jestli naše odhodlání žít mimo civilizaci je dostatečné. Jen by mě zajímalo, proč nemůže testovat jen tak decentně, ale zrovna nejhorší zimou za posledních dvacet let. Kdo by na podzim čekal, že se letos meteorologové opravdu trefí.

Kouzelná zahrada opět zmizela pod bílou peřinou. Včetně solárních panelů. Na řadu tak přichází klasická manželova ometačka a balancování na žebříku. Vypadá to pokaždé stejně dobrodružně a stejně nebezpečně, jak to ve skutečnosti i je.

Ještě před tou poslední nadílkou jsme byli doplnit zásoby. A tehdy se ukázalo, že cesta už cestu nepřipomíná ani náhodou. Oproti ní je cesta do Mordoru regulérní dálnice. Pokud to takhle půjde dál, nebude na příjezd stačit ani SUV a budeme muset začít uvažovat o obojživelném vozidle.

Pomalu a jistě by se na scénu mohlo chystat jaro a začít vysušovat to nekonečné bláto, které se aktuálně ukrývá pod dalším nekonečným sněhem, z kterého už nemá radost ani černobílá stíhačka a ta má radost ze všeho a sníh miluje dokáže se v něm do nekonečna válet, skákat a zavrtavat se do něj.

Z Maxe se mezitím stal pudl. Neustálá vlhkost mu kroutí srst a mráz mu na ní vytváří naprosto dokonalé dredy. Bojím se mu je vystříhat, aby mi pak náhodou nezmrznul.

Jsme tu opět zapadlí. Vypadáme jako něco mezi sněžným mužem a křováky. A před námi je suchý únor – pro změnu nejkratší měsíc v roce. Navrhuji ho prospat. Jako broučci. Protože z té vyhřáté postele se mi fakt nechce.

Tak pojďme na to po Karafiátovsku a s tichým očekáváním jara:

Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine.

Pac a pusu,

Pán Bůh s námi a zlí pryč.

A spali a spali.
Krásně se jim spalo.