Jak přežít v kouzelné zahradě

Někdy mám pocit, že jsem se už narodila s lehkým chaosem v hlavě. Ne s tím dramatickým, co je vidět na první pohled, ale s takovým tím tichým, vnitřním. Světem, který je barevný, hlučný a plný myšlenek, které se odmítají seřadit do přehledných šuplíků. Později jsem se dozvěděla, že se tomu říká ADHD. Já tomu dlouho říkala prostě „můj mozek“.

V naší rodině s tímhle fungováním nežije jen jeden člověk. Máme ho tu víc. A i když by se mohlo zdát, že to musí být vyčerpávající, většinou je to spíš zvláštní kombinace únavy, humoru a neustálého překvapení. Protože nic nejde úplně podle plánu – ale skoro všechno má svůj příběh.

U dívek a žen tohle fungování nebývá moc vidět. Žádné šplhání po lustrech, žádné okázalé scény. Spíš vnitřní svět, který jede na plné obrátky. Už jako dítě jsem si žila ve vlastní fantazii. Kromě jídla, pití a spánku jsem potřebovala hlavně jedno: informace. Hodně informací. Nasávala jsem je ze všeho kolem sebe tak rychle, že jsem si v hlavě musela vytvořit systém, jak to vůbec zvládnout.

Vznikla tam knihovna. A v ní knihovnice. Měla na starosti třídění, ukládání a vytahování informací přesně ve chvíli, kdy byly potřeba. A protože to dělala dobře, časem se ze mě stala domácí informační linka. Moje děti jsou totiž přesvědčené, že vím úplně všechno. A když něco nevím, tak si to minimálně dokážu domyslet.

Naposledy mi takhle zazvonil telefon a ozvalo se:
„Mami… můžu se po…at z pampelišky?“

Uprostřed zimy mě ten dotaz docela zarazil. Chvíli jsem přemýšlela, kde by se pod sněhem mohlo vzít tolik pampelišek, aby si z toho můj jednadvacetiletý syn přivodil zažívací obtíže.

Naštěstí se záhada rychle vysvětlila. Zrovna s kamarády řešili kolegu z práce, který jim vyprávěl o nějaké bylině, co mu dokonale čistí střeva. A můj syn – čistě podle vzhledu čaje – usoudil, že jde o pampelišku.

Tak jsme si to jako autorka dětského herbáře v klidu vysvětlili. Aby mi tu jednou, nedej bože, při nudě se zácpou nespásal žluté krásky ze zahrady.

Knihovnice v mé hlavě mezitím pořád třídila. Dlouho to fungovalo. Do doby, než jsem se naučila číst. Tři knihy denně nebyl problém. Četlo se všechno, co přišlo pod ruku. Skutečná knihovna rostla stejně rychle jako ta imaginární. A když se objevil internet, přišel ráj. Informace dostupné během několika vteřin. Moje knihovnice měla napilno. Velmi napilno.

Pak přišla dospělost. Děti, partner, práce, povinnosti. A ADHD zůstalo. Jenže tempo už nebylo udržitelné. Myšlenky běžely bez přestávky, systém se začal zadrhávat a knihovnice dělala chyby. Tělo začalo naznačovat, že by možná stálo za to zpomalit. Jenže zpomalit nešlo. Svět přece potřeboval funkční verzi mě.

A pak přišel výpadek. Několik minut, které v paměti prostě nejsou. Když se všechno znovu rozběhlo, bylo jasné, že knihovnice už nebude uhlazená dáma, která se snaží zapadnout do světa „normálních“. Změnila se. Stala se z ní punkerka. Dělá si věci po svém. Schovává, co se jí líbí. Vytahuje, co se zrovna hodí. A krátkodobou paměť bere s velkou rezervou.

Kupodivu s tím přišel i klid.

Děti s ADHD potřebují hranice. To ano. Ale nepotřebují být opravovány, přetvářeny nebo srovnávány. Potřebují pochopení. Prostor. A někoho, kdo jim dovolí být tím, kým jsou.

Život s ADHD není vždy jednoduchý. Je hlučný, chaotický a občas únavný. Ale je taky tvořivý, hravý a plný příběhů. A když se člověk přestane snažit být dokonalou verzí sebe sama, zjistí, že to vlastně vůbec není špatné místo k životu.