Jak přežít v kouzelné zahradě

Když čekáte druhé dítě, míváte ty romantické představy. Jak se budou sourozenci milovat, jak ten starší bude mladšího učit samé krásné věci, jak bude všechno zalité sluncem a duhou. Hezká představa.

Podobné představy jsem měla i ve chvíli, kdy jsme pořizovali Maxe. Říkala jsem si, že naše milovaná, poslušná holčička Key dostane parťáka. Že spolu budou ladit jako čaj a sušenka.

Realita? Válka. Nekonečné pošťuchování, naschvály a já opět v roli plnohodnotného zvířecího rozhodčího.

A ten „pozitivní vliv“?

Ten se dostavil. Jen trochu jinak, než jsem čekala.
Key, která dřív nepřekročila práh bez svolení, dnes podlézá plot a tváří se, že je taky napůl kočka. Když zavolám „Max“, otočí se ona. Když volám „Key“, střihne ušima. Oba dělají, že mě nikdy neviděli.

A pak je tu jídlo.
Key špatně nese, že kocour může jíst kdykoliv si zamane, zatímco ona má jen jeden přesně daný čas. A tak při každé možné příležitosti, když se nikdo nedívá, kocourovi misku pečlivě vyluxuje a ještě ji pro jistotu vymyje. Max má zase svou formu pomsty. Kdykoliv se mu podaří dostat ke psím granulím, což je zhruba jednou za uherský rok, protože Key hltá tak, že mám občas strach, že spolkne i misku, s naprostým klidem je křoupe. Jen proto, že může.

Další kapitolou je voda.
Max v životě neuznal misku. On pije výhradně z velké zelené konve. A Key, která pila ze své misky, teď doma odmítá pít. Venku se ale při první příležitosti vrhne ke konvi a vypije půlku obsahu. Protože přece on z ní pije. A ideálně by mu tam nenechala ani kapku.

A pak je tu postel.
Key v ní spát nechce. Je jí vedro. Leží raději někde stranou. Jenže ve chvíli, kdy z postele odejde kocour a manžel už v ní leží, je tam nacpaná taky. Protože oni přece můžou a ona tam přece taky patří.

Romantická představa se rozplynula.
Max zůstává svéhlavým kocourem, který si dělá, co chce. A z Key se stal oficiální kočko-pes s tendencemi k pasivní vzpouře.

A přesto, i když se tváří, že by si navzájem ani nečichli, víme to. Jsou jako dva mušketýři. Jeden za druhého. Dva za jednoho.

O jejich společných misích za získáním zakázaných dobrot raději mlčím. Jen podotýkám, že kdyby se za to rozdávaly medaile, máme doma vitrínu.

PS: A náš milovaný hodný králíček Knedlíček?
Řekněme, že už taky začíná vypadat podezřele. Rebelie je zřejmě nakažlivá.