Jak přežít v kouzelné zahradě

Říká se, že snad každé dítě chtělo být někdy v životě popelářem.

Ne že bych je jako malá ráda nepozorovala z okna, ale moje sny mířily jinam. Nejdřív jsem chtěla být princeznou, pak vílou a nakonec spisovatelkou.
Všechno se mi vlastně splnilo.

Jsem manželova princezna, víla v kouzelné zahradě… a spisovatelkou budu oficiálně za měsíc, až budu obcházet knihkupectví a ptát se, jestli mají Popy a zahradu.

Ale zpátky k popelářům.

Protože zatímco já po této profesi nikdy netoužila, naše chlupaté osazenstvo zjevně ano. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen černobílá stíhačka. Jenže časem se ukázalo, že této vášni – sice tajně a téměř neodhaleně – propadlo i jeho aristokratické veličenstvo Max.

Spíš než popelářem by se ale hodil do třídírny odpadu.

Led po tuhé zimě trochu povolil, zahrada i přilehlá cesta se proměnily v jezero a já byla po týdnu donucena opustit naše orlí hnízdo. S manželem jsme nasedli do už téměř obojživelného vozidla a vyrazili do obchodu. Což znamenalo jediné: ti dva zůstali po týdnu sami doma. A to se přece musí využít.

Podle stop to probíhalo asi takto:
Max, který při našem odjezdu „tvrdě spal“, po zaklapnutí branky vyskočil na okno a zkontroloval, zda jsme opravdu pryč. Z okna seskočil na kuchyňskou linku, kde prověřil, jestli tam není něco k snědku. Případně něco, co by mohl nenápadně posunout Key, aby si pochutnala a měla pak pěkný průšvih.

Nic nenašel.

Následovala zřejmě válečná porada. Venku se kvůli zimě loví špatně, a tak se rozhodli lovit doma. A kde jinde než ve tříděném odpadu.

Tahali, kontrolovali, „čistili“ a cupovali.

Když jsme se po hodině vrátili, oba leželi na úplně stejných místech jako při našem odjezdu a dělali, že spí. Tedy… Max spal. Key neumí lhát a už přes sklo ve dveřích bylo jasné, že má pocit viny.

Po vstupu do domu bylo jasno. Vypadalo to tam jako po explozi granátu ve spalovně odpadu.

Stíhačka se raději stáhla do bezpečí. Pan kocour dál předstíral tvrdý spánek uprostřed všeho toho chaosu – jenže otisky drápů a zubů na pytli od psích granulí mluvily jasně.

Když byl odhalen, vstal, pohrdavě nás sjel pohledem a středem odkráčel do zahrady.
S výrazem, že v takovém bordelu se přece nedá spát.