Jak přežít v kouzelné zahradě

Jsem od přírody umělecký a kreativní člověk. Má to své nesporné výhody, ale i jednu zásadní nevýhodu:
Když vám je na jedné straně z hůry dáno, na druhé musí být ubráno.

A mně bylo ubráno hodně. Jsem totiž naprostý technický antitalent.

Od Ježíška jsem dostala svou vysněnou mašinku. Hrnec, který vaří skoro sám.

Tedy… po té, co se do něj zamiloval i můj manžel, vaří už úplně sám. Já ležím u televize, manžel do něj háže věci a já z mobilu posílám příkazy.

Po hodině z něj vypadne naprosto dokonalé jídlo. Něco jako amarouny v Návštěvnících.

Po jídle na něj zmáčknete program, nalejete vodu a on se skoro sám umyje.

Jenže „skoro“ znamená, že se pak musí rozebrat, pořádně utřít a případně ještě domýt.
To je doména manžela, který navíc všude řeší těsnění, aby nic neteklo.

První srážka s nedostatečným těsněním přišla už mezi svátky.

Po tom, co bylo „hrnečku vař“ – tedy spíš „hrnečku dost“ – jsem při mytí vytvořila pěnovou párty po celé kuchyni. Tehdy jsem pochopila, že do víčka patří těsnění.

Co jsem ale netušila bylo, že těsnění patří i dolů pod nůž.

„To je přece logické,“ vysvětloval mi manžel.
Ano. Jenže na Marsu je jiná logika než na Venuši.
Se svou venušanskou logikou jsem se tedy rozhodla, že než přijedou babi s dědou, připravím dezert.

Po půl hodině rozhodování mezi čokoládou a citronem vyhrála citronová buchta v páře.
Teprve potom jsem zjistila, že nemám citron.
Ale kreativita mi napověděla, že pomeranč bude taky dobrý.

Nasadila jsem do hrnce nůž, všechno usadila do základny, přepnula na váhu a začala nalévat olej.
Na váze nebyla ještě ani půlka a olej došel.

Našla jsem jiný.

Po chvíli boje s uzávěrem jsem ho otevřela.
Jenže váha pořád skoro nic… a pohled do hrnce to potvrdil.

Olej nebyl v hrnci.

Byl po celé kuchyňské lince.

Propadla jsem panice. Začala jsem hledat, čím to chytat.

V tom přišel manžel, poslal mě pro hromadu ubrousků a za zvukového doprovodu přednášky o logice, gumičkách a těsněních zachraňoval situaci.
Já už dnes vím, že v takových chvílích je nejlepší zmizet.

Vzala jsem Key a uklidily jsme se na zahradu.
Po chvíli se z kuchyně ozvalo řvání, následované smršťí sprostých slov.

Po dalším přemlouvání jsem se odvážila vrátit.
Manžel stál v kuchyni jen v trenýrkách, bos, a umýval podlahu, zeď… vlastně úplně všechno.
Až z další vlny nadávek jsem se dozvěděla, že když měl skoro hotovo, podařilo se mu drbnout do láhve oleje, která má – kvůli šetření a evropským nařízením – to píp, píp, píp víčko.

Olej se rozlil po celé kuchyni.

A z kuchyně se stalo kluziště.

Jak manžel po likvidaci i této pohromy konstatoval:

„Aspoň máme vygruntováno. A staroušci dostanou kafe. Znovu to zkoušet nebudeme. Ani s těsněním.“

To všechno se stalo ve čtvrtek.

Jako předzvěst věcí budoucích.

V pátek se totiž celá Jižní Morava pokryla ledem. Klouzali se úplně všichni a všechno.

Ale nic se nevyrovnalo sobotě, kdy ledová krusta pokryla i Kouzelnou zahradu.

Kromě kocoura klouzali všichni.

Já hned po ránu na schodech.
Po krátkém tanci a marné snaze chytit rovnováhu jsem přistála na zadku a moje káva na schodech.
Naštěstí mám dostatečný tukový polštář, takže to byl pád do měkkého.

A v hrnku zbyl dokonce i jeden hlt kávy.

Takže… vlastně to nebylo tak špatné ráno.