O mrazu, duchovi v koupelně, klouzání a jedné nevhodné autogramiádě
Poddaní moji,
tento týden byl zkouškou mé trpělivosti, důstojnosti a rovnováhy… přičemž upozorňuji, že já osobně jsem obstál ve všech disciplínách. Ostatní už méně.
Začněme mrazem.
Mráz se rozhodl, že na našem panství bude úřadovat bez konzultace se mnou. Přišel si, kdy chtěl, rozlil se po zahradě, po schodech i po kuchyni a způsobil stav, kterému služebnictvo říká „kluzko“. Já tomu říkám přehlídka neobratnosti.
Zatímco já jsem se pohyboval s ladností šelmy z dokumentu BBC, lidé klouzali. Na schodech. V kuchyni. S kávou. Bez kávy. Se sebevědomím, ale bez výsledku.
Pozoroval jsem to s aristokratickým klidem a mírným pohrdáním. Rovnováha je otázka talentu, nikoli počasí.
Mráz navíc přivedl ducha do koupelny. Něco tam klepalo, šplouchalo a chovalo se, jako by se chtělo přihlásit o pozornost. Duchové, démoni a jiné bytosti by si měly uvědomit, že máme hierarchii. A já stojím vysoko.
Mé vyjádření k mrazu je tedy jasné:
uznávám jeho existenci, toleruji jeho snahu, ale příště bych ocenil méně klouzajících lidí a více respektu k mým tlapkám.
Další událostí týdne byl pokus o autogramiádu.
Služebnictvo usoudilo, že nastal čas „zdokumentovat tlapku jeho veličenstva“. Prý podpisy, knížky, svět. Zní to hezky. Bohužel to zní hezky hlavně těm, kteří se nedomnívají, že tlapky mají vlastní názor.
Byl jsem probuzen foťákem.
Byl jsem oslňován světlem.
A bylo mi naznačeno, že bych měl spolupracovat.
Odmítl jsem.
Vystrčil jsem aristokratické pozadí.
Dal jsem jasně najevo, že autogramy se nedělají pod nátlakem a že klouzání služebnictva rozhodně není dostatečný argument.
Fotografický pokus skončil bez výsledku, foťák byl olízán a já jsem odešel spát. Druhý pokus prý přijde, až usnu. Upozorňuji, že i spící lev má stále názor.
Závěrem bych rád řekl toto:
Mráz může klouzat.
Duch může klepat.
Lidé mohou padat.
Ale já jsem tu pořád.
Stabilní.
Důstojný.
A připravený soudit.
S pohrdavým úsměvem
Maxmilián
Jak přežít v kouzelné zahradě 
Napsat komentář