Jak přežít v kouzelné zahradě

Už delší dobu tušíme, že naše zahrada nežije úplně obyčejným životem. Teď už jsme si tím ale téměř jistí. Kromě stromů, zvířat a jednoho zrzavého kocoura tam máme ještě něco dalšího. Něco, co zatím neumíme pojmenovat jinak než démon.

Jednou brzy ráno, v čase, kdy normální lidé spí a jen kocouři mají jasno, manžel po kocouří snídani vypouštěl Maxe ven. Kvůli sobě by takhle brzy nevstal ani náhodou. Při tom zjistil, že pytel s odpadem, který večer nechal za dveřmi, je rozcupovaný a jeho obsah rozházený po celé terase.

Zatímco jinde se ještě leželo v postelích, u nás se v pyžamu a mrazu sbíraly odpadky. Úplně běžný start dne.

Jindy jsem vypouštěla Maxe já. Po snídani šel ven, já zpátky do postele. Teplo, klid, pohoda. Asi po půl hodině se ale zvenku ozvalo vytí. Ne takové to romantické k měsíčku, ale regulérní hororový zvuk, který vám projede tělem a přiměje vás přemýšlet, jestli jste náhodou nezapomněli zamknout.

Vylítla jsem z postele, popadla župan – naštěstí jsem byla natolik duchapřítomná, že jsem nevyběhla nahá – a šla se jako správná oběť z hororu podívat, co se děje. Vždyť čeho bych se bála, když mám doma kocoura baskervillského.

Na terase byla tma, mlha jak z detektivky. A najednou se zpod domu vyřítilo cosi malé, chlupaté a strašně řvoucí. V patách tomu náš kočičí mastodont. To první stvoření jsem v té mlze nestihla identifikovat – Agatha Christie by měla radost. Jen jsem viděla Maxe, jak jako černý stín přeskakuje plot. V zimní srsti opravdu vypadal jako kocour baskervillský na lovu.

Když jsem se s mokrýma nohama šourala zpátky k domu a zapískala, náš hrdina se vrátil. Přeskákal ploty zpět a šel mi pyšně ukázat, že pytel s odpadem, který manžel tentokrát důkladně zabalil a schoval pod dům, má znovu díru.

Jedno je jisté.

Ježek ani kuna to nebude.

Spíš náš vlastní bezejmenný noční démon, který nám chodí na zahradu na švédský stůl. A Max? Ten očividně bere svou roli ochránce velmi vážně.