Jak přežít v kouzelné zahradě

Že si chlupatí obyvatelé našeho domu žijí vlastním životem, dělají si, co chtějí, a nás berou spíš jako personál, jsme si už zvykli. Stejně tak jsme si zvykli na to, že kouzelná zahrada žije vlastním životem. Ovládá ji démon, který provádí inspekce odpadků, hází ořechy do holínek a s krev tuhnoucím řevem po nocích probíhá zahradou, pronásledován jediným zrzavým kocourem baskervillským, ochráncem našich životů.

Na tohle všechno jsme si zvykli.

Ale že už vlastním životem začne žít i náš dům?

Poté, co teploty opět klesly pod minus deset, manžel znovu zalepil vchodové dveře, aby nikde nezůstala ani sebemenší skulinka, kudy by mohl do domu proudit studený vzduch. My jsme se tak znovu vrátili k chození ven francouzským oknem, čímž jsme definitivně zamotali hlavu chlupáčům, kteří si o nás od té chvíle myslí, že jsme na hlavu ještě víc než obvykle.

Večer jsme tedy po dvousté padesáté nakrmili Maxe. Ten s výrazem totální nadřazenosti a lehkým úšklebkem pochopil, že dveřmi ho dnes nepustím. Opustil tedy dům oknem a vydal se na svou poslední večerní obhlídku.

My jsme se konečně mohli osprchovat a zalehnout.

Jenže sotva jsme se zamuchlali do peřin, začalo se domem ozývat ťukání.

Nemusím vysvětlovat, že kdybychom bydleli v paneláku, nejspíš bychom to neřešili. Ale tady? Tady, kde je v noci absolutní ticho – tedy kromě kocoura a nadpřirozených bytostí na zahradě.

Začali jsme tedy poslouchat, odkud že to ťukání vychází. Nedokázali jsme ho identifikovat, a tak manžel vylezl z peřin a šel na průzkum. Mezitím ťukání nabíralo na intenzitě a občas se měnilo ve šplouchání a čvachtání.

Zjistilo se, že zvuk vychází z koupelny, konkrétně z odpadu ve sprchovém koutě.

Ve chvíli, kdy byl odhalen, utichl. Ale jen do okamžiku, než si manžel znovu lehl do postele a přikryl se peřinou. Pak se ozval znovu. A znovu utichl, jakmile vstal.

Rozhodli jsme se tedy, že zvuk budeme ignorovat a půjdeme spát.

Zvuk se rozhodl, že spát nebudeme.

Přitvrdil natolik, že by možná bylo bezpečnější spát uprostřed stavby než na samotě u lesa. K tomu se přidal zvuk, jako by se odpad chystal zvracet. Padlo tedy rozhodnutí: jdeme ven zjistit, co se děje.

Půjčila jsem manželovi svou nejchlupatější mikinu, sama jsem si oblékla druhou. A tak těsně před půlnocí vyrazili oknem ven dva medvědi vybavení baterkou a odhodláním přijít záhadě na kloub.

V tu chvíli se z obhlídky vracel Max. Vůbec nechápal, co se to děje, zalezl do obýváku a jako zvířátka v zoo nás sledoval přes francouzské okno.

První kontrola proběhla u čističky odpadních vod.

Manžel ji odkryl, já do ní svítila baterkou a sledovala naše rozkládající se exkrementy, zatímco manžel v domě splachoval a postupně pouštěl všechny kohoutky. Já hlásila: teče – neteče.

Protože tato činnost byla v minus dvanácti nadmíru zábavná, po chvíli jsme se vystřídali. Nic jsme ale nezjistili.

Následovalo odvalení kamene z další skruže s kontrolním okénkem odpadu a celý proces jsme zopakovali. A jako poslední přišlo plazení pod domem a sledování potrubí, na kterém stejně nebylo nic vidět.

Po půlhodině jsme se vraceli zpět s výsledkem nula. Za posměšného úšklebku pana kocoura jsme znovu zalezli do peřin.

A bylo ticho.

Záhadný zvuk zmizel.

Manžel tipuje, že někde zamrzla část odpadu. Já tipuju, že to byly hodné bakterie z čističky, kterým byla taková zima, že se rozhodly jít k nám domů ohřát.