Jak přežít v kouzelné zahradě

To, že bydlíme na skorosamotě, žádné tajemství není.
„Skoro“ znamená: z jedné strany velká zahrada s nízkým plotem (přes který se neskáče pro peříčko, ale pro kocoura), z druhé strany ulička a pár chat.

Když jsme to tu koupili, byli všichni nadšení – až na sobotní ježibabu. Jakmile zjistili, že tu budeme napořád a máme psa, radost stoupla:
„Aspoň se to tu ohlídá.“

A když dorazil Max, euforie vyskočila ještě o pár příček výš. Myši.
Max si vzal rajón pod tlapku a rychle uzavřel s první sousedkou nepsanou dohodu: za to, že jí vyloví revír, smí v nouzi použít její zahradu jako toaletu. Ne do jahod. Do brambor.

Z druhé strany máme naši milovanou Renču, která tu tráví kus léta a všechny víkendy v sezóně. Každý pátek ji vyhlížíme a předháníme se v uvítání. Key ji olíže, Max se jí důkladně otře o nohy a já vařím kafe.

S Renčou má Max i druhou džentlmenskou dohodu. Za myši smí občas ulovit jednu dvě rybky z jezírka. „Stejně jsou furt přemnožené.“

Ve dne hlídá a štěká Key.
V noci hlídá a loví Max.

V létě ale u Renčů přespával jejich syn. Zvířata ho znají – patří do naší „zahradní rodiny“. Jenže v noci se rozhodl, že si půjde na dvorek zapálit.
A teď jeho ranní hlášení.

Zachrastila branka.

S pořádným duněním něco dopadlo na zem.

Ve tmě se rozsvítila dvě světýlka.

A proti němu stála naježená šelma.

Max zvětšil objem na dvojnásobek, zasyčel, oči mu žhnuly – a kluk stál tváří v tvář prvnímu kocourovi baskervillskému, doloženému na jižní Moravě. Možná i na celém světě.

Prý takhle zamrzli dobrých třicet vteřin, než oběma došlo, kdo je kdo. Max pak na uklidněnou vyskočil na stůl, vylízal kelímek od jogurtu, co tam zůstal, a pánové se rozešli. Každý do své postele.

Závěr:
Skorosamota je v bezpečí.
Myši mají utrum.
Ryby žijí v lehké nejistotě.
A noční kuřáci už znají pravidla: nejdřív heslo, pak cigareta.
Max drží noční směnu.