Jak přežít v kouzelné zahradě

Chápu, že všechno na světě musí být po zásluze potrestáno.

A to i pobyt ve wellness hotelu s plnou penzí a všemi službami v ceně.

Dokonce se mě paní hoteliérka ptala, jestli nevadí, když si ho vyfotí. Prý proto, že je to taková slavná celebrita. Slíbila jsem jí, že až ho tam příště povezeme, přivezu jí už i knížku. A ona mi znovu vykládala, jak je úžasně komunikativní, jak si s ní povídá a vrká jí do ouška. Opěvovala jeho velikost a krásu.

Já se mezitím těšila, až svého mega Maxi Mauíčka obejmu.

Otevřeli jsme dveře jeho komnaty. Já se málem rozplakala štěstím.
A pan mě sjel zařezávajícím pohledem… a vystrčil na mě zadek.

Při pokusu ho zvednout se bránil zuby nehty, aby náhodou neskončil v mém náručí. Pohledem mě doslova vraždil, takže jsem ho raději nacpala do přepravky a jeli jsme domů.

Vypustila jsem ho už na zahradě. Jednak proto, že jsem byla ráda doma, a jednak proto, abych měla dostatečný prostor k úprku před jeho zuřivostí. On však jen důstojně a pohrdavě vystoupil z přepravky a zamířil na obhlídku kouzelné zahrady a přilehlých statků. Kontrola majetku je zjevně důležitá.

A pak to začalo.

Po deseti minutách chodil sem a tam. Nešlo ho ignorovat, protože bušil na dveře tak, že to bylo slyšet i přes puštěnou televizi a robota Frantu. Doprovázel to zvuky, které by nás klidně mohly dostat do problémů s paní z OSPOD. Od 1. 1. se prý nesmí týrat děti. O služebnictvu nikdo nic neříkal.

Takto to pokračovalo až do večera. Vše doprovázené dramatickými pohrdavými pohledy.

A pak přišel večer. A noc.
Intervaly si natáhl na hodinu.

Hodina venku.
Půl hodiny granule – samozřejmě načechrané.
Půl hodiny předení připomínající motorovou pilu a šlapání po mně.
Půl hodiny spánku.
A znovu ven.

Střídavě tahal z postele mě i manžela.
Doufám, že pohled na dva chodící zombíky ho dostatečně uspokojil.
A že dnes už nám dá pokoj.

Ale známe se.