Jak přežít v kouzelné zahradě

o královském exilu, kletbách a nevděčném služebnictvu

Poddaní moji,

navrátil jsem se.
Z královského exilu, kam jste mě – s nepochopitelnou lehkostí – dočasně odložili, abyste si mohli užívat horského slunce beze mě. Což jsem samozřejmě nemohl ponechat bez odezvy.

Ano, přiznávám.
Seslal jsem na vás kletbu.
Slunce jste neviděli. A bylo to správné.

Nechť je jasno: v onom wellness hotelu se o mě starali dokonale. Kapsičky byly podávány dle harmonogramu, hladění probíhalo v pravidelných intervalech a drbání bylo… uspokojivé. Přesto nesouhlasím s tím, aby se služebnictvo a černobílá stíhačka bavili bez mé přítomnosti.

To se prostě nedělá.

Při jejich návratu jsem jim tedy dopřál pohled, který patří jen vyvoleným. Pohled plný pohrdání. A pro jistotu i své aristokratické pozadí. Aby bylo jasno, na čem jsou.
Od té doby jim to dávám sežrat systematicky.

Cestou ven.
Cestou dovnitř.
Cestou ven znovu.

Po deseti minutách se vracím domů, abych jim osobně demonstroval své opovržení. A pak jdu zase ven. Protože mohu.

Navíc mi bylo ještě před jejich odjezdem způsobeno další příkoří. Facebook mi opět sebral mou dokonalou identitu. Zřejmě neunesl mou velikost. Chápu to. Ne každý algoritmus je připraven na aristokracii.

Ale nenechám se umlčet.

Budu dál oblažovat své věrné poddané svou dokonalostí. Protože já, na rozdíl od některých jiných, nikdy neskončím offline.

S povýšeným mňou
váš
Maxmilián 🐾