Jak přežít v kouzelné zahradě

Blíží se pololetí, a tak se u nás doma učí, zkouší, praktikuje, trénuje a ladí. Dotahují se známky, vylepšují průměry a celá domácnost se nenápadně mění ve vzdělávací ústav.

A protože ačkoliv je dceři skoro osmnáct, pořád nejlépe funguje schola ludus – Komenského škola hrou – jedeme přesně tímhle směrem. Naše nejoblíbenější disciplína se jmenuje hra na tupého žáka a paní učitelku.

Princip je jednoduchý:
já jsem žák, ona učitelka.
Zkouší mě z různých věcí a když něco nevím (což se v latině stává podezřele často), s hlubokým povzdechem mi to znovu a znovu vysvětluje. Trpělivě. Pedagogicky. Lehce zoufale.

Po teoretické části ovšem následuje část praktická.
A tady přichází ke slovu domácí učební pomůcky.
Díky bohu dcera uznala, že zas tak velké zvíře nejsem, a tak ke cvičení používá naše chlupaté spolubydlící.

Jenže…

Před Key se nesmí ani pomyslet na veterinu, natož to slovo vyslovit nahlas. Jakmile vycítí přechod z teorie do praxe, zahajuje okamžitý taktický ústup, snahu o neviditelnost a zmizení z reality.

Když se ji ale studentce přece jen podaří lapit, Key hraje roli pacienta tak přesvědčivě, že by mohla rovnou nastoupit na internu. Po celou dobu brblá, jako by si sama diktovala anamnézu, při kontrole chrupu slintá a při měření tepu málem omdlévá. Dramatické výkony hodné ceny Thálie.

A v tu chvíli nastupuje on.
Tichý pozorovatel.
Pohrdávač psí nedokonalosti.
Pan aristokrat.

Maxmilián se usadí do imaginární ordinace, narovná si majestát a nechá se vyšetřit od hlavy až k patě. Bez reptání. Bez hysterických scén. Jen proto, aby bylo jasno, že on má styl, klid, eleganci – a ideálně i publikum.

A já se přiznám, že se už teď těším, jestli se moje holčička po střední dostane na svou vysněnou další školu. Jak tady tihle dva budou rehabilitovat, cvičit, fyzioterapeutovat…

I když popravdě – podle některých pozic, které Max předvádí, by klidně mohl rovnou jógu učit.

Namasté. 🐾