Jak přežít v kouzelné zahradě

Je jedna hodina ráno.
Vrací se z obhlídky. Každodenní rituál. Vpustit, utřít, načechrat, oživit mrtvé granule, zakrýt peřinou a doufat, že se ještě dá spát.
Pan kocour se nacpe, jako by nebyl venku dvě hodiny, ale dva dny. Jako by přešel poušť, ne zahradu. Granule zmizí. Vše v pořádku. Svět se může točit dál.

Jenže ne.
Přesun.

Přesun do ložnice.
Hlasité vrnění jako výstražný signál: špatná poloha.
Je potřeba se trochu otočit. Posunout. Pokrčit. Ano, takhle. Teď už vznikl prostor hodný aristokracie.

A pak to přijde.

Šlapání zelí.

Nevím, jestli byl v minulém životě farmář, který každoročně šlapal tuny zelí do sudů, ale je v tom neuvěřitelně dobrej. Soustředěnej. Urputnej. Systematickej.
Tlapka vedle tlapky. Znovu. Hlouběji. Ještě jednou.

Jako by šlo o přežití lidstva.

Tak mi to nedalo a začala jsem pátrat, proč to vlastně kočky dělají.

První vysvětlení: vzpomínka na koťátko.

Jako malý šlapal mamině na břicho, bylo teplo, bezpečno, teklo mléko.
Dobře. Chápu nostalgii.
Jen bych ráda podotkla, že moje kojící povinnost byla splněna zhruba před… patnácti lety. A že ze mě už fakt nic nevyšlape, ani kdyby mi na té noze skákal měsíc.

Druhé vysvětlení: příprava místa na spaní.

Kočky si prý ve volné přírodě udusávaly trávu, listí, sníh.
Dobře.
Ale jestli má pocit, že máme v posteli větve, kamení a pařezy, tak si asi myslí, že jsem fakír. Protože jestli tohle všechno mám na peřině, tak nechci vědět, co si myslí, že mám pod ní.

Třetí vysvětlení: značkování teritoria.

Upřímně – víc označkovaná už být nemůžu.
Jsem jeho otrok, majetek a nábytek v jednom. Na sto procent. I bez každodenního přešlapání.

A čtvrté: uklidnění a uvolnění.

Ano. Chápu.
Celý den náročně leží, přemýšlí, prudí a dohlíží. Je vyčerpaný.
Tak si večer potřebuje vybít frustrace.
Na mé peřině.
Na mých nohách.
S plnou váhou aristokracie.

A když skončí, stočí se, přitiskne, přede, usne.
Spokojený. Klidný. Vyrovnaný.
A já?

Já ležím, koukám do stropu a přemýšlím, kolik tun zelí už má v životě ušlapaných.
Ale svět je v rovnováze.

Protože když kočka šlape zelí, znamená to jediné:

Tady je doma.
A já taky.