Tajný život Knedlíčka

Znáte film Tajný život mazlíčků? A pamatujete si králíčka Snížka – sněhově bílého, s modrýma očima, tak roztomilého, že by jeho pohled roztavil i severní pól? Ale jen do chvíle, než se zavřou dveře a zmizí poslední dvounožec. Pak se z něj stává chladnokrevný akční hrdina.

Tak přesně takový je náš Knedlíček.

O Knedlíčkovi se toho moc nepíše. Ne proto, že by nebyl důležitý – ale protože kromě absolutní roztomilosti, mazlivosti a tulivosti vlastně… jen jí. A no… však víte co. Dlouhou dobu byl navíc lovnou zvěří pana kocoura. Takže se u nás neřešilo nic jiného než:
„Kde je kocour?“
„Kde je Knedlík?“
„A hlavně: nejsou náhodou ve stejné místnosti?!“

Knedlíček je totiž bytost čistá, naivní, všeobjímající a vše milující. Takové to jelítko, které nechápe, že když on chce dát kocourovi pusinku, kocour ho chce… sežrat.
Key je v pohodě. Ta Knedlíka bere jako součást stáda. Občas přijme nějakou tu přítulnost, občas ho jen tak postrčí čumákem. A ano – jí jeho bobky. Protože prý jsou lepší než Čokapik. Každý máme své hranice. Key je zjevně nemá.

Všechno takhle klidně plynulo až do minulého čtvrtka.

Knedlíček byl opět zavřen do své královské ubikace, protože se vrátil domů kocour. Což ho – a to poprvé v životě – skutečně rozčílilo. Zrovna si užíval prolínání pod postelí v jejich úplně novém pokoji, když byl vytržen kvůli zrzavému uzurpátorovi.

Zatímco Jeho Veličenstvo Maxmilián pomalu usínal na škrabadle, v našem andílkovi se nahromadily všechny potlačené emoce. A pak… dup.

Ale ne obyčejné dupnutí.

Dupnutí, po kterém se otřásl celý náš malinký dům.

V tu chvíli nadskočil i kocour. V panice málem spadl ze škrabadla, se staženýma ušima vystřelil nadzvukovou rychlostí pryč a úplně zapomněl, že máme dveře. Ano – narazil. Tvrdě. Důstojnost zůstala někde mezi stěnou a podlahou.

A od té chvíle je jasno.
Z Knedlíčka se stal Big Boss.
Tichý. Nenápadný. Smrtelně klidný.

A i sám velký Maxmilián se mu od té doby vyhýbá obloukem.
Protože někdy nemusíte syčet, vrčet ani útočit.

Někdy stačí jednou dupnout.