Jak přežít v kouzelné zahradě

o výkrmu služebnictva, nepochopeném umění a zahradní inspekci

Drazí poddaní,
nastal čas, abych vás opět oblažil zprávou ze svého urozeného života. Přestože většinu povinností běžně přenechávám nižším kastám, tento týden jsem byl nucen přiložit tlapku k dílu. Stav služebnictva je po zimě znepokojivý – bledé, podvyživené, s patrným nedostatkem bílkovin. Nezbylo mi tedy než zahájit osobní program výkrmu.

Každodenní donáška drobných hlodavců se stala samozřejmostí. Někteří slouží k demonstraci mých loveckých schopností, jiní k jemné formě zábavy. Vrcholem týdne byla má interaktivní performance s krtkem – střídavé zahrabávání a opětovné vytahování dalo vzniknout téměř sochařskému dílu. Lidé však opět nepochopili hloubku mého konceptu.

Po jedné z nočních expedic, kdy se nebesa otevřela a já byl promočen do posledního chloupku, jsem se navrátil domů ověšen svlačcem a kusy lesa. Očekával jsem vděčnost a uznání. Místo toho jsem byl označen za hejkalohastrmana a zabalen do ručníku. Takto tedy svět zachází se svými hrdiny.

Následoval tradiční návratový ceremoniál u dveří. Mé hlasité „mááám“ rozechvělo okolí natolik, že sousedka hledala týrané dítě. Když paní domu konečně otevřela, byl jsem přivítán smíchem. Přitom jsem se pouze domáhal návratu do tepla. Po vstupu následovalo několikahodinové „koupání“, které znělo jako kříženec mechanické pily a přežraného selátka. Opět – nepochopení.

Druhá polovina týdne se nesla ve znamení kontroly záhonů. Jako řádný inspektor dohlížím na růst, hydrataci i morálku rostlinstva. A kdyby snad došlo ke vzpouře gigantického květáku či šílené brokolice, ze zálohy mi záda hlídá černobílá stíhačka. Ne že bych o její asistenci stál, ale vnucuje se vytrvale.

A vy si klidně myslete, že kocour celý den jen spí na gauči.

S pozdravem, který je kombinací noblesy, chlupů a nadhledu
Maxmilián I.
vládce domácnosti, pán zahrady, estét, myslitel a mistr tichých výčitek
🐾🐾