Jak přežít v kouzelné zahradě

o výcviku, který se nekonal

Mé oddané publikum,
váš král se opět hlásí. Samozřejmě s noblesou, klidem a vědomím vlastní důležitosti.
Uplynulý týden mě moji poddaní upřímně pobavili. Patrně vlivem jarního slunce, pylu a květového opojení došlo k dočasnému zatmění jejich úsudku. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč mě – Maxmiliána I., kočičího vládce a ztělesnění vznešenosti – začali cvičit. Ano. Cvičit. Jako psa.

Sedni? Teoreticky možné. Ovšem výhradně za předpokladu, že je přítomno kokinko královské kvality.

Lehni? Snad. Pokud je pelíšek vyhřátý a peřina dostatečně nadýchaná.
Pac? Naprosto vyloučeno. Tlapku zvedám jen tehdy, když potřebuji decentně odstrčit čajový šálek z dosahu stolu nebo galantně pozdravit vzácnou návštěvu. Rozhodně ne na povel.

Pitný režim je kapitolou sám pro sebe. Vodu piji zásadně stylově. Fontánky a misky jsou vhodné pro prostý lid. Já dávám přednost konvi – nejlépe zelené, dešťové, odstáté a důstojně usazené v trávě. V takové vodě je život, noblesa a příběh. A pokud se Key, ten čtyřnohý skákající šašek, přiblíží ke zdroji přede mnou, je mou povinností hlasitě připomenout hierarchii.

Nezanedbatelnou část dne rovněž věnuji vysvětlování, že v posteli, na křesle či gauči se nespí. Tam se vládne. A že výcvik se v mém případě koná výhradně jednosměrně. Já cvičím ostatní. Jak se sluší a patří.

S pozdravem, vrněním a lehkým povzdechem nad nedostatečně disciplinovaným služebnictvem

Maxmilián I.
ztělesnění moci, elegance a naprosté neochoty podat pac
🐾🐾