Jak přežít v kouzelné zahradě

Maxmiliánův nedělníček z královského exilu
(díl: Hotelový pokoj s výhledem na obyčejné smrtelníky)

Milý poddaný deníčku,
je neděle a já, Maxmilián I. z Klidova, se stále nacházím ve svém dočasném letním sídle. Říkají tomu hotel, já tomu říkám rezidence hodná mého formátu. Služebnictvo – zde označované jako personál – již pochopilo, kdo jsem, a miska je plněna s obdivuhodnou pravidelností a náležitým respektem.

Včera jsem byl údajně informován, že jsem se stal dědečkem. Přiznávám, že mě tato zpráva zastihla ve spánku, a proto si nejsem zcela jist, kdy k tomu došlo. Nicméně budiž – modrá krev se rozšiřuje a nové generace mého majestátu jsou vítány. Doporučuji zahájit výrobu miniaturních korunek.

Pokud jde o mé lidi, konkrétně o tu ženu, která mě opustila, putuje prý po jakési Belgii, fotografuje obry a tvrdí, že to dělá pro obživu. Situaci bedlivě sleduji. Vymění-li můj portrét za snímek chlupatého mimina, budou diplomatické vztahy okamžitě přehodnoceny.

Zatím si však užívám klid exilu. Spím, jím a v pravidelných intervalech se teatrálně otáčím zády, aby bylo zřejmé, kdo má situaci pod kontrolou. Neděle má být přesně taková.

S věčnou důstojností
Maxmilián I. 🐾
vládce pelíšků a mistr pohledu „nech mě být“