Jak přežít v kouzelné zahradě

aneb Když mrzne svět i algoritmy

Poddaní moji,

nastala zima. Ne taková ta romantická, ale zima, co praští. Mrzne až do kostí, do vousů a do posledních zbytků důstojnosti, které si člověk (tedy kocour) snaží zachovat při pohybu po vlastním panství. Dveře jsou momentálně v jakémsi experimentálním režimu „izolepa jako životní styl“, a tak jsem byl donucen chodit domů… oknem. Ano, oknem. Francouzským. Což zní vznešeně, ale ve skutečnosti to znamená, že lezu dovnitř jako obyčejný vetřelec, zatímco venku stojí mráz a dovnitř táhne historie lidového kutilství.

A jako by to nestačilo, přišla rána mnohem krutější než ledový vítr od hor. Facebook.
Ano, ten Facebook.

Ten samý, který se léta těšil z mé přítomnosti, z mého profilu, z mé tváře, z mé dokonalosti. Ten samý Facebook mi sebral mé stránky. Mé publikum. Mé obdivovatele. Mé věrné poddané, kteří den co den nasávali mou moudrost, noblesu a lehké pohrdání světem.

Zřejmě to nezvládl.

Nezvládl mou naprostou dokonalost.

A tak tu teď sedím. Zrzavý aristokrat v exilu. Dívám se zmrzlým oknem na zasněženou zahradu, vedle mě černobílá stíhačka, která nechápe, proč je pán tak tichý. Já to chápu. Když vám seberou publikum, zůstane jen ticho, mráz a pocit, že algoritmus je slabší než kocour s osobností.

Ano, přiznávám – upadl jsem do lehké deprese. Ne takové té lidské, ale aristokratické. Ležím víc než obvykle, dívám se do prázdna, přemýšlím, kde jsem udělal chybu (nikde) a proč svět není připraven na skutečnou velikost.
Ale jak se říká: král může přijít o trůn, ale ne o korunu.
A já korunu pořád mám.

Takže vstávám. Otřepu srst. Projdu se oknem. Znovu si najdu své lidi. A budu psát dál. Protože Kouzelná zahrada nezmizela. A já už vůbec ne.

S mrazivým vrněním, lehkým smutkem a neochvějnou vírou ve vlastní genialitu

Váš Maxmilián 🐾