Jak přežít v kouzelné zahradě

o bombardování, kapsičkách a návratu řádu

Konečně.

Skončil ten nepochopitelný chaos s dárky, jakýmsi Ježíškem a vůbec s celým tím obdobím, kdy se všude něco třpytí, šustí, přenáší a kocour nemá ani chvilku na důstojné rozjímání.

A pak přišel ten den.
Den, kdy se za okny zřejmě rozpoutalo bombardování.
Rakety, záblesky, rány. Ptáci prchli, myši se vypařily a já byl odsouzen k životu závislému výhradně na těch odporných granulích. Upřímně nechápu, jak mohlo služebnictvo v tak krizové situaci opomenout zvýšit příděl kapsiček alespoň na deset denně. To by udělal každý rozumný aristokrat.

Musím však uznat, že došlo i k pokroku.
Služebnictvo konečně pochopilo, že Jeho Výsost potřebuje vlastní pokoj, vlastní křeslo a vlastní postel.

To hodnotím kladně. Velmi kladně.
Jediné, čemu zatím nerozumím, je, proč se do mého nového království nastěhovala klec. Jsem však otevřen možnostem. Třeba uvažují o založení chovné stanice speciálně šlechtěných mega myší, abych nemusel v té zimě lovit venku jako nějaký… obyčejný kocour.

Také si zatím nejsem jist, k čemu je tam tolik poliček a šuplíků. Nicméně je možné, že je na cestě kamion s kapsičkami a pastičkami a bylo nutné připravit skladovací prostory. To bych samozřejmě velmi ocenil.
Celkově tedy hodnotím uplynulé období jako vyčerpávající, hlučné a chuťově neuspokojivé,

avšak s jistým náznakem, že svět se pomalu začíná vracet do správných kolejí.
A teď mě omluvte.

Jdu si lehnout na své křeslo.

Protože někdo tu musí držet řád.

Maxmilián, aristokrat, přeživší bombardování a milovník kapsiček 🐾