Jak přežít v kouzelné zahradě

aneb Máša, kaše a myší pastvina

Dnes konečně neděle, jak má být.

Služebnictvo i s černobílou štěkací stíhačkou jsem velkoryse propustil. Jedou prý někam nasávat. Kam a co přesně, to můj kočičí majestát nezajímá. Podstatné je jediné: palác je poprvé po dlouhé době jen můj. Ticho. Žádné „Maxi, nestrkej tam ty fousy“, žádné „Maxi, slez z linky“.

V duchu své oblíbené pohádky jsem se rozhodl věnovat den důkladné kontrole lůžkového fondu. Stejně jako Máša u tří medvědů – jedna postýlka, druhá postýlka, třetí postýlka… Jen já si k tomu přidávám gauč, křeslo, kupu prádla, stůl, skříň a cokoliv, kam se vejde aristokratický kočičí zadek. Až se večer ti tři zmrzlí medvědi vrátí, budou stát uprostřed obýváku a divit se, kdo jim spal v postýlce. Kdo asi.

Když už jsme u té pohádky – Máša je mi mimořádně sympatická bytost. Nikoho se na nic neptá, obslouží se sama a celý svět bere jako samozřejmý servis pro své potřeby. V tom si opravdu rozumíme.

A teď k realitě.

Otrokyně se rozhodla, že bude žít zdravě, a začala snídat ovesnou kaši. Ne vtipnou, ale skutečnou. Do svého nového domácího pomocníka nacpala všechno možné, pak mu z mobilu poslala povel a odkráčela. Já sedím, pozoruju, jak to bzučí, voní, robot pípá… a na lince skončí miska s horkou kaší, navrchu kousek másla.

A tady přichází moment, kdy jsem se nechal unést emocemi.

Řekl jsem si: „Ona to pochopila.“
Že potřebuji pravidelnou, pestrou a teplou stravu servírovanou na stole. Že jsem kočka s nároky, ne pouliční šelma. Miska vystydává akorát tak, aby si člověk neopařil jazyk, nikde žádný dohled. Ticho. Volno.

V tu chvíli se ve mně ozvala moje vnitřní Máša:
„Navarila já si kášu.“

Já si ji sice osobně nenavařil, zato jsem ji statečně zlikvidoval. Důstojně, po fouscích, s lehkým dekorem kaše kolem misky. K aristokratovi patří i jistá dávka expresivity.
A protože nejsem žádný žgrd, půlku jsem nechal štěkací stíhačce Key. Jenže ta si to tedy opravdu nezasloužila. Já se s ní tady měsíce snažím dělat pořádnou kočku.

Nosím jí myši.
Ukazuju, kde se berou.
Vysvětluju, co s nimi dělat.
Předvádím lov, demonstrativně opakuju postup.
A výsledek?
Pořád nic.

Nechytá – pase. Běhá za nimi jako ovčák za stádem, tváří se strašně důležitě, ale ten finální krok „kočka se nají“ jaksi chybí.

Dospěl jsem tedy k závěru, že bude nutné upravit metodiku výcviku. Uvažuji o založení myšsalaše. Nanosím myši do jednoho kouta, zřídím oficiální stádo a štěkací stíhačku tam budu každé ráno hnát se stádem na pastvu do spíže a večer zpátky. Když už si není jistá, jestli je pes, kočka nebo něco mezi, ať k tomu má aspoň odpovídající kariéru – pastýřka myšího dobytka.

Do té doby si budu užívat ideální neděli:

sám v domě, žádné vyrušování, postele k dispozici, kaše v žaludku a služebnictvo pryč. Až se večer vrátí a najdou prázdnou misku, chlupy v kaši a otisky mých tlapek všude, budu se na ně jen mile dívat výrazem:
„Nevím, co řešíte. Navarila já si kášu.“

S plným bříškem a lehkým pohrdáním nad lidskou naivitou
váš pan Maxmilián 🐾