Jak přežít v kouzelné zahradě

O nočním bufetu, šantové ostudě a tom, proč lidé brečí u starých videí

Moji drazí,

zde pan Maxmilián – vaše oblíbená kočičí autorita na chaos v lidských domácnostech.

Začněme tím nejdůležitějším: z mé domácnosti se stal samoobslužný noční bufet „U pytle pod domem“. Někdo zvenčí si zjevně myslí, že moje zásoby jsou veřejné. Mužský otrok pak za rozbřesku v trenkách pobíhá po terase a sbírá obaly, otrokyně v županu nahání neviditelného démona v mlze – a jediný, kdo má v celé té operaci hlavu i ocas, jsem já.

Já vyrážím vetřelce z rajónu, přeskakuji ploty, kontroluji perimetr… a stejně to nakonec skončí větou: „Něco strašně řvalo.“

Ano. To byl váš strážní kocour ve službě.

Aby toho nebylo málo, otrokyně mi nasadila šantarybku. Prý „trocha radosti do života“. Výsledek? Všichni se smějí mému šantovému tripu a nikdo nebere v potaz, že je velmi těžké udržet si image důstojného lovce, když vám zadek samovolně následuje hračku po celém obýváku. Přesto musím podotknout: i pod vlivem šanty jsem měl víc důstojnosti než mužský otrok v mrazivé ranní edici „sbíráme odpadky po vetřelci“.

A pak přichází ten zvláštní lidský rituál. Pustit si staré video. Malý človíček, Vánoce, rozzářené oči. A otrokyně u toho pokaždé teče jak prasklé akvárko. Sedím vedle ní, poslouchám její „tohle je celý smysl Vánoc“ a musím uznat, že na něco kápla.
Pro mě jsou Vánoce miska plná, teplá peřina a jistota, že můj člověk je na dosah tlapky. Pro ně je to chvíle, kdy si uvědomí, že to nejdůležitější už dávno mají – jen si na to občas musí vzpomenout přes deset let starý záznam.

Z mého kočičího pohledu: dům je v pořádku, vetřelec zatím žije na pronajatý čas a otrokyně má tendenci se dojímat u videí místo toho, aby mi otevřela další kapsičku. Ale přesto… tahle druhá adventní měla něco do sebe. Trocha dramatu, trocha slz, hodně chlupů. Přesně tak, jak to má v dobře vedené kočičí domácnosti být.

S nadřazeným mňouknutím a mírným pohrdáním nad lidským chaosem

váš pan Maxmilián 🐾