Jak přežít v kouzelné zahradě

O tom, kterak chtěli krále odložit do hotelu

Čmňáááu.

Neděle je tady a já vám musím sdělit jednu naprosto šokující novinu. Moje služebnictvo – ano, ti lidé, co mě denně obsluhují – mě chtějí někam odložit.

Prý hotel.
Prý wellness.
Prý „Maxi, bude ti tam krásně“.

Cože?!

Já? Do hotelu? Já nejsem žádný zapomenutý kufr s ocasem. Já jsem rezident. Já jsem instituce. Já jsem Maxmilián I., vládce zahrady, terasy i gauče. A především jsem domácí typ.

Paní hoteliérka prý jásala, že už se na mě těší. Údajně jsem ukecaný, přítulný a šarmantní. Ano, to všechno jsem. Ale také věrný, citlivý a zvyklý na své zázemí. Na svou misku. Na své lidi. Na svůj trůn.

A teď mě chtějí vyvézt?
Bez mého dozoru?
Bez mých poddaných?
Bez přesně nastavené teploty, která respektuje mou srst?

Jsem silný. Jsem statečný. Ale přiznávám, že mě to trochu znervózňuje. Co když mi někdo jiný nasype granule a nebude u toho láska? Kdo mi bude říkat „můj kocoure“ tím správným tónem? Kdo pochopí, že klimatizace má být nastavená přesně tak, jak to mám rád?

A teď to nejlepší. Prý tam můžu zůstat, jak dlouho chci.
Jak dlouho chci?!

To jako trvalý pobyt? Dovolená na neurčito? Jsem snad hotelový ručník? Doma mám trůn. A na ten se nesahá.

Abych byl spravedlivý – minule to nebylo úplně špatné. Ale stejně. Je to drzost.
Takže teď stojím před zásadním rozhodnutím. Odjet jako celebrita, nebo zůstat doma jako král?

Správná odpověď je samozřejmě král na dovolené. Ale pouze za podmínky, že bude room service každou hodinu a snídaně se bude podávat přímo do pelechu.

Prozatím si jdu zabalit to nejnutnější. Dečku, hřebínek, oblíbený polštář… a svou důstojnost.

Kdo ví. Možná to přežiju.
Ale všichni budou vědět, že jsem tam jen dočasně.
A že mi nikdo nesahá na trůn.

Váš navždy mňoukající, lehce uražený, ale stále stylový
Maxmilián I.🐾