Jak přežít v kouzelné zahradě

o noční kontrole zahrady, dveřním teroru a literární hysterii služebnictva

Mé milé lidské bytosti,

tento týden bych shrnul jediným slovem: vyčerpávající. Nikoliv ovšem pro mě, jak by se snad někdo mohl mylně domnívat, nýbrž pro služebnou, která si stále neosvojila základní pravidla soužití s aristokratem.

Již několik nocí osobně dohlížím na bezpečnost zahrady. Půl třetí ráno je ideální čas na revizi plotu, kontrolu myších nor a hluboké rozjímání nad východem slunce z toalety. Služebná ovšem nadále žije v bludu, že noc slouží k odpočinku. Jsem proto nucen ji pravidelně budit, aby neztrácela pracovní morálku.

Přes den přebírá dohled černobílá stíhačka Key. Ta se rozhodla, že dveřní servis bude fungovat bez přestávky: ven, dovnitř, políbit služebnou, ven, dovnitř, políbit služebnou… stále dokola. Samozřejmě za doprovodu hlasitého projevu u francouzského okna, jehož správné používání jsem ji ostatně naučil já. V tomto směru jsem na ni hrdý, i když služebná tvrdí, že jí začíná cukat oko.

A aby toho nebylo málo, v domácnosti se rozjíždí cosi, čemu lidé říkají literární vzrušení. Prý „moje kniha vyjde“. Navenek zachovávám důstojný nezájem – ležím, spím, tvářím se znuděně a vše ponechávám lidskému hemžení. Přiznávám však, že v noci se občas v duchu obracím k Velké kočce s prosbou, aby vše dopadlo v můj prospěch. A aby byl zachován řád. Ideálně i zásoba kapsiček.

Závěrem mohu s uspokojením konstatovat, že svět je opět v rovnováze: služebná je unavená, Key nadšená, já spokojený – a má kniha brzy spatří světlo světa.
S úctou a přiměřenou dávkou povýšenosti

Váš Maxmilián

vládce zahrady, dveřní inspektor a duchovní vůdce domácnosti
🐾🐾