Jak přežít v kouzelné zahradě

aneb O tichém teroru, myší genocidě a vládě mlčením

Moji drazí poddaní,

tentokrát jsem celý týden vládl tak intenzivně, že by i dvorní kronikáři žádali příplatek za přesčasy. Po návratu z mého luxusního wellness pobytu jsem byl lačný, hladový a připraven dát jasně najevo, kdo je zde skutečným pánem.

Během jediného dne padla desítka myší. Zahrada se proměnila v bojiště a já z něj vyšel jako neoddiskutovatelný vítěz. Obyvatelé okolních polí si již šeptají o „kocourovi baskervilském“, jenž se v noci plíží kolem hradby a zanechává za sebou mrazivé ticho.

Ovšem – jak už to bývá – lidská otrokyně měla k mým výkonům připomínky. Prý co všechna ta těla poházená po zahradě. Inu… co s nimi, když jejich maso nestojí za můj čas? Já nelovím z hladu. Já lovím pro čest. A pro slávu.

A pak tu máme mou oblíbenou disciplínu: trestání. Neřvu. Nebouchám. Nezvedám hlas. To je příliš primitivní. Tentokrát jsem zvolil rafinovanější taktiku. Nechal jsem ji probudit se ve čtyři ráno v panice, že se mi snad cosi stalo. A zatímco se svíjela v obavách, já jsem se v pět hodin majestátně vrátil, lehce zakousl kapsičku a spokojeně se uvelebil u její nohy.

Vidíte? Aristokrat se nemstí hlučně. Aristokrat trestá mlčením.
A tak, moji drazí, vláda pokračuje. Zahrada je vyčištěná, myší je méně a já jsem nasycen k prasknutí. Přijde-li tuhá zima, jsem připraven.

Váš oddaný tyran
Maxmilián 🐾