Jak přežít v kouzelné zahradě

aneb O zradě za dveřmi, chlebu na gauči a pevné tlapce vládce

Poddaní moji,

tento týden jsem byl vystaven sérii skandálních událostí, které by jiného vládce přiměly minimálně k abdikaci, v horším případě k teatrálnímu odchodu do exilu. Já však nikoli. Aristokrat s pevnou tlapkou vše unese. I lidstvo.

Začněme nechutnou zradou. Moji vlastní sluhové mě nechali v noci stát za dveřmi. Ano, čtete správně. Já, Jeho Výsost, jsem byl ponechán na prahu své říše. A aby bylo ponížení dokonalé, před dveřmi se rozvalila černobílá strážkyně Key, blokovala vstup a zcela nepokrytě se bavila mým utrpením. Když mě konečně vpustili, následovala kapsička a dvě misky granulí. Správně. Cena za drzost musí být zaplacena okamžitě a v plné výši.

Avšak tím drama neskončilo.

Před několika dny jsem se stal nechtěným účastníkem kriminálního případu, který by otřásl i Scotland Yardem. Místo činu: obývák. Oběť: můj gauč. Předmět doličný: bochník chleba. A hlavní podezřelá? Ano. Opět černobílá.

Pokus o svalení viny na mou osobu považuji za vrchol drzosti. Já, který bych se něčeho tak plebejského, jako je pečivo, ani nedotkl! Moje služebná však naštěstí ví, že uznávám výhradně maso, kapsičky a lososovou pastu. Pravda tedy vyšla najevo a intrikánka byla přistižena při činu.

A tak, poddaní moji, pokud si myslíte, že váš život je složitý, zkuste vést říši, kde vám mizí bochníky, gauč slouží jako důkazní materiál a vlastní lože okupuje zrádkyně.

Přesto – já zůstávám. Důstojný. Klidný. Vládnoucí.

S vrněním a mírným pohrdáním
Váš pan Maxmilián 🐾